Článek
Půjčovna oblečení
S dcerou jsme si vždycky byly blízké. Sdílely jsme spolu všechno, oblečení, kosmetiku, i dlouhé rozhovory o životě. Poslední rok ale začala dospívat a naše vztahy se začaly měnit. Byla vzdorovitější, uzavřenější a chtěla si dokazovat, že už není dítě. Nejvíc se to projevovalo právě v mém šatníku.
Zpočátku mi nevadilo, když si občas půjčila tričko nebo kabelku. Ale pak se z toho stala samozřejmost. Každý den něco chybělo, jeden den šála, potom svetr nebo náušnice a hlavně boty. Měla jsme podobnou velikost a jí se zřejmě líbilo, že nosí „maminčiny značkové“. Kolikrát jsem ji prosila, ať se zeptá, než si něco vezme, ale marně. Jen se usmála a slíbila, že už to neudělá. A druhý den to bylo zase.
Útěk
Zlom přišel, když jsem si jednou ráno chystala věci do práce a zjistila, že moje nové kožené boty za několik tisíc jsou pryč. Po půlhodině hledání mi došlo, že si je dcera vzala do školy. Když se vrátila, měla je celé odřené a podrážky špinavé od bláta. Ztratila jsem trpělivost. Nešlo jen o boty, ale o princip. Zvýšila jsem hlas a řekla jí, že pokud si ještě jednou vezme něco bez dovolení, tak si budu muset zamykat skříně, aby mi do nich nelezla.
Byla jsem naštvaná, ale snažila jsem se zůstat věcná. Jenže ona to vzala úplně jinak. Začala křičet, že ji vůbec nechápu, že jsem nespravedlivá a že jí závidím, protože prý vypadám „staře“. Zůstala jsem stát v šoku. Než jsem stačila cokoli říct, práskla dveřmi, sbalila batoh a utekla z domu. Celý večer jsem ji hledala. Volala jsem kamarádkám, prošla okolí, nakonec jsem zoufalá zavolala i na policii. Naštěstí se kolem půlnoci ozvala sama, byla u kamarádky, kam se šla „uklidnit“.
Takto ne
Když se druhý den vrátila, vypadala jinak. Ubrečená, unavená, ale klidnější. Řekla mi, že nechtěla utéct navždy, jen chtěla, abych si uvědomila, že ji beru jako dítě. Objaly jsme se a obě brečely. Od té doby máme dohodu, pokud si něco chce půjčit, musí se zeptat. A já jsem se zase naučila, že i obyčejná hádka kvůli botám může v pubertě znamenat mnohem víc.
Dnes se smějeme, když na tu událost vzpomeneme, ale tehdy jsem měla strach jako nikdy předtím. Protože teprve když dítě uteče z domu, člověk pochopí, jak tenká je hranice mezi přísností a ztrátou důvěry.
