Článek
Obyčejné ráno
Nastoupila jsem jako každý jiný den. Plno, vydýchaný vzduch, batohy narážející do zad. Nikdo se neusmíval, všichni koukali do telefonů nebo z okna. Postavila jsem se k tyči a snažila se zabrat co nejméně místa. V takových chvílích člověk počítá zastávky a přeje si být už venku.
Vedle mě stál muž středního věku. Opíral se o batoh, který měl na zádech, a při každém zabrzdění mě jím narážel do boku. Nejdřív jsem to přešla. Pak znovu. A potřetí už mi to ujelo. Řekla jsem jen, jestli by si mohl batoh sundat. Nebyl to křik ani nadávka. Spíš unavená poznámka. Odpověď přišla okamžitě. Že jestli se mi to nelíbí, mám jet jiným spojem. Že on má taky právo jet do práce. Hlas měl zvýšený a najednou se k nám otáčeli další lidé.
Když se hádka změní v něco horšího
Zkusila jsem to shodit, říct, že jsem to nemyslela zle. Jenže to už nestačilo. Přidal pár poznámek o tom, že ženské jsou pořád nespokojené. Cítila jsem, jak mi stoupá tlak a jak se mi svírá žaludek. V jednu chvíli už nešlo o batoh. Šlo o to, že jsem se cítila zahnaná do kouta. Muž se ke mně naklonil blíž, než bylo příjemné. Nemluvil nahlas, ale dost na to, abych ho slyšela jen já. Řekl, ať držím pusu, nebo ať vystoupím.
Nikdo se nezastal. Lidé dělali, že se dívají jinam. Někdo si dal sluchátka. Řidič jel dál. A já tam stála, sevřená mezi cizí těla, s pocitem, že jsem úplně sama, i když kolem mě bylo dvacet lidí. Nevystoupila jsem. Ne proto, že bych chtěla vyhrát. Ale proto, že jsem se bála. Bála jsem se, že když se pohnu, dotkne se mě. Že když něco řeknu, bude to ještě horší. Mlčela jsem a počítala zastávky. Každá minuta byla dlouhá.
Konečně pryč
Když jsem konečně vystoupila, ruce se mi třásly. Dýchala jsem zhluboka, jako bych právě doběhla maraton. Nebyla jsem zraněná. Nic se mi fyzicky nestalo. Přesto jsem měla pocit, že mi někdo vzal kus klidu.
Celý den jsem na to myslela. Na to, jak málo stačí. Jedna věta. Jedno špatné ráno. Jeden člověk, který si potřebuje ulevit na někom cizím. A taky na to, jak snadno se nepříjemná situace může stát normou, protože nikdo nechce zasahovat. Od té doby se v MHD rozhlížím jinak. Všímám si lidí kolem sebe. A když vidím, že někdo není v pohodě, už se nedívám stranou. Protože v tom autobuse jsem si uvědomila, jak nepříjemné je stát v davu a mít pocit, že jste úplně neviditelní.
