Jeli jsme na víkend na Slovensko. Majitel penzionu nám řekl, že Čechy už tam teď nevidí rádi

Po dlouhé době jsme se rozhodli vyrazit někam blíž, jen na prodloužený víkend. Volba padla na Slovensko, krásná příroda, hory, krátká cesta autem. Říkala jsem si, že to bude ideální změna. Našla jsem útulný penzion v malé vesnici, fotky vypadaly skvěle a recenze slibovaly příjemnou atmosféru.

Když jsme dorazili, vše působilo ještě lépe než na internetu. Dřevěné obložení, výhled na kopce, v recepci voněla káva. Majitel nás přivítal, ale už při prvním pohledu jsem cítila, že je nějaký napjatý. Myslela jsem, že má hodně práce nebo špatný den.

Převzal si občanky a když uviděl, že jsme z Česka, jen si povzdechl. „Vy ste Češi?“ Usmála jsem se. „Ano, dojeli jsme na víkend.“ Majitel se opřel o pult, ztišil hlas a pronesl: „No… poviem vám to na rovinu. Čechov tu už teraz veľmi radi nevidíme.“ Zůstala jsem na něj zírat. „Prosím? A proč?“ zeptal se manžel.

Majitel se rozmluvil: prý měli několik skupin turistů z Česka, kteří se chovali hlučně, pili do rána, nechávali nepořádek a dohadovali se o ceny. „Odvtedy máme s vami zlé skúsenosti,“ pokrčil rameny. „Nie všetci, samozrejme… ale človek už čaká problémy.“ Měla jsem chuť se otočit a odjet. Připadalo mi absurdní, aby nás soudil podle cizích lidí. Podívala jsem se na manžela a i on byl zaskočený.

Rozhodli jsme se zůstat. Nechtěla jsem dopustit, aby nám jedno setkání zkazilo celý víkend. Chovali jsme se slušně, tiše, uklízeli po sobě, usmívali se, když jsme někoho potkali. A už první večer jsem viděla, jak majitel pozoruje, jestli „nezlobíme“.

Ráno jsme si sedli na snídani. On procházel mezi stoly a když viděl, že jsme „nezmizeli“ s půlkou švédského stolu do kapes, trochu povolil. Další den jsme ho pozdravili slovensky. To už se téměř usmál. Večer za námi přišel sám. „Viete čo… ja som rád, že ste tu. Vy ste úplne v poriadku. To keby boli všetci turisti takíto, tak nič nepoviem.“ Byl to jiný tón než první den. Upřímný.

Poslední ráno nám nesl kávu a najednou řekl: „Asi som vás nemal hodiť do jedného vreca. Niekedy človek vybuchne kvôli zlým skúsenostiam.“ Manžel jen kývl. „Stává se. Jsme rádi, že jsme prišli.“

A opravdu jsme byli. Člověk si uvědomí, že předsudky nevznikají jen v novinách, ale i mezi lidmi, kteří se bojí opakování špatné zkušenosti. A že nejlepší obrana proti nim je chovat se tak, aby se další strach už neobjevil.