Článek
Odjezd bez obav
Jela jsem za kamarádkou. Bylo to domluvené dlouho dopředu a manžel o tom věděl. Loučili jsme se normálně, bez napětí. Řekl, že si odpočine, že bude mít klid. Ani mě nenapadlo se ptát, co plánuje. Byla to přece jeho domácnost stejně jako moje.
Když jsem se vrátila, dům byl uklizený. Možná až podezřele. Žádný nepořádek, žádné náznaky toho, že by se tu něco dělo. Manžel byl milý, ptal se, jaké to bylo. Chvíli jsem měla pocit, že všechno proběhlo přesně tak, jak říkal. Jenže ten pocit nevydržel dlouho.
První poznámka, která mě zarazila
Druhý den jsem potkala sousedku. Usmála se na mě trochu jinak než obvykle a mezi řečí poznamenala, že jsme to u nás měli veselé. Nechápala jsem. Zeptala jsem se, co tím myslí. Zasmála se a řekla, že to přece slyšeli všichni. Hudba, smích, lidé na zahradě. Zůstala jsem stát a nevěděla, co říct.
Postupně se přidali další. Jeden soused zmínil, že parkovalo víc aut než obvykle. Jiný řekl, že se to táhlo dlouho do noci. Že někdo křičel, někdo zpíval. Že prý se řešily věci, které by slyšet nechtěl. Nikdo to neříkal zlomyslně. Spíš jako informaci. Jako něco, co je hotová věc. Když jsem se manžela zeptala, nezapíral. Řekl, že pozval pár lidí. Prý jen přátele. Že si chtěl užít večer. Neviděl v tom problém. Když jsem zmínila sousedy, pokrčil rameny, prý přehánějí. Jenže já nechápala, proč mi o tom neřekl.
Pocit ponížení
Nejvíc mě nebolelo to, že měl návštěvu. Bolelo mě, že jsem se o tom dozvěděla od cizích lidí. Že o našem domě mluvili ostatní dřív, než já. Že jsem stála na chodníku a poslouchala cizí verzi něčeho, co se odehrálo u mě doma. A že on to považoval za samozřejmé.
Najednou jsem měla pocit, že jsem byla vynechaná. Nejen z víkendu, ale z rozhodnutí. Že hranice, které jsem považovala za jasné, existují jen v mé hlavě. On si to obhájil jako svobodu. Já to cítila jako ztrátu respektu. Od té doby se dívám na náš dům jinak. Ne jako na bezpečný prostor, ale jako na místo, kde se může něco stát i beze mě. A kde se o tom dozvím až z druhé ruky. Neřešili jsme to jednou hádkou. To by bylo jednodušší. Zůstalo ticho a otázka, kterou si nosím v hlavě. Jestli jsem partnerka, nebo jen někdo, kdo se občas vrací do domu, který si žije vlastním životem.
