Článek
Zvyk je železná košile
Moje žena si vždycky ráda dala skleničku vína k večeři nebo pivo po práci. Nikdy to nebylo nic přehnaného, spíš zvyk. Až jednoho dne prostě oznámila: „Rozhodla jsem se, že už nebudu pít.“ Byl jsem překvapený, ale potěšený. „To je skvělé,“ řekl jsem. „Aspoň se budeš cítit líp.“
První týdny jsem byl na ni hrdý. Držela se pevně, odmítala i přípitky na oslavách. Tvrdila, že se cítí lehčí, zdravější, vyrovnanější. Jenže čím víc jsem ji sledoval, tím víc jsem měl pocit, že za tím není jen touha po zdravém životním stylu.
Změna chování
Začala být nervózní, když jsem si sám otevřel pivo. Z pokoje občas vycházela podrážděná, někdy až roztěkaná. Jednou večer jsem vešel do kuchyně a všiml si, že rychle schovala něco do zásuvky. „Co to bylo?“ zeptal jsem se. „Nic, jen léky,“ odpověděla.
Přestal jsem se ptát, ale pochybnosti mě nahlodávaly. Pak přišla chvíle, kdy se všechno provalilo. Jednou v noci jsem se probudil a slyšel ji v koupelně. Dlouho tam šramotila. Když jsem šel zjistit, co se děje, našel jsem ji s malou lahvičkou v ruce. Nebyl to alkohol, byla to injekční stříkačka a vedle ní inzulinové pero.
Pravda
„Co to má znamenat?“ vyhrkl jsem. Zůstala stát jako přikovaná. Chvíli mlčela, pak se rozplakala. „Nechtěla jsem ti to říkat,“ hlesla. „Zjistili mi cukrovku. Lékař mi zakázal alkohol, jinak by to mohlo být nebezpečné.“
Zamrazilo mě. „Proč jsi mi to tajila?“ „Nechtěla jsem, aby ses bál. A taky jsem se styděla. Myslela jsem, že to zvládnu sama.“ Najednou mi došlo, že to celé nebylo o vůli, ale o strachu. Ne o zdravém rozhodnutí, ale o diagnóze, kterou přede mnou skrývala, aby mě nezatěžovala.
Smíření
Sedli jsme si spolu ke stolu a dlouho mluvili. Vysvětlila mi, jak těžké pro ni bylo smířit se s tím, že má nemoc, která ji bude provázet celý život. Že přestala pít ne kvůli odhodlání, ale kvůli nutnosti.
Bylo mi líto, že v tom zůstala sama. A přesto jsem na ni byl hrdý, ne proto, že přestala pít, ale že dokázala čelit pravdě, i když ji děsila. Od té doby už alkohol doma není. Ne proto, že by to bylo zakázané, ale proto, že jsem si uvědomil, že skutečná podpora se neříká ve slovech, ale ukazuje v činech.
