Článek
Nová práce
Manželka byla několik měsíců bez práce a já viděl, jak ji to trápí. Proto když jednoho dne přišla domů s úsměvem až na uši a oznámila, že si našla nové zaměstnání, měl jsem upřímnou radost. „Konečně mě vzali,“ hlásila pyšně. „A dokonce dobře platí.“
Objal jsem ji, že to musíme oslavit. Jenže zároveň jsem se podivil, ještě ráno říkala, že půjde jen na pohovor. Když jsem se zeptal, co přesně bude dělat, mávla rukou: „Neboj, nic náročného. Něco jako zákaznický servis.“ Neřešil jsem to. Byl jsem rád, že má práci a zvedlo se jí sebevědomí.
Podivná pracovní doba
První týden byl zvláštní. Manželka odcházela brzy ráno a domů se vracela až večer, údajně „podle směn“. Byla unavená, ale zároveň trochu vyhýbavá. Na otázky o tom, co přesně dělá, odpovídala neurčitě. A k tomu se začala oblékat jinak, výrazněji, upraveněji. „To patří k práci,“ řekla.
Jednou jsem si všiml, že má v kabelce celé balení výrazné kosmetiky, kterou nikdy nepoužívala. Když jsem se o tom zmínil, odsekla: „Musím nějak vypadat.“ Začínal jsem mít divný pocit.
Nečekaná pravda
Všechno vyvrcholilo jednou sobotou. Manželka odešla do práce, prý „zaskočit za kolegyni“. Zatímco jsem doma uklízel, zazvonil mi mobil. Číslo neznámé. „Dobrý den, volám ohledně rezervace na dnešní večer,“ ozval se ženský hlas. „Jaké rezervace?“ nechápal jsem. „Na program s vaší manželkou. Máme tu klienta, který si ji objednal.“
Zamrazilo mě. „Objednal?“ zopakoval jsem. Na druhé straně nastalo ticho, pak šepot: „Promiňte… vy o tom asi nevíte.“ Ukázalo se, že místo zákaznického servisu pracuje moje manželka v takzvaném „společenském doprovodu“. Elegantně řečeno, doprovod na večírky pro movité klienty, včetně „individuálních služeb“, pokud si to zákazník přeje. Byl to šok, který mi vyrazil dech.
Co s tím?
Když přišla domů, zeptal jsem se jí rovnou: „Co je tvoje práce doopravdy?“ Zbledla. Chvíli mlčela, pak se sesypala. „Já… já nechtěla, abys mě soudil,“ začala. „Nabídli mi tolik peněz… a ty jsi pořád říkal, že se trápíš finančně…“
V tu chvíli jsem necítil ani vztek, ani lítost. Jen hlubokou propast mezi námi.
„Měla jsi mi to říct,“ řekl jsem. „Ne mě klamat.“ Snažila se mě přesvědčit, že je to jen dočasné, ale já věděl, že důvěra, která mezi námi byla, je pryč. Ještě ten večer jsem odešel ke kamarádovi. Dnes už spolu nejsme. Rozchod nebyl jednoduchý, ale byl nevyhnutelný. Zjistil jsem, že člověk, kterého máte po boku, může vést úplně jiný život, aniž byste tušili.
