Článek
Ze začátku to bylo roztomilý
Když jsme se poznali, všechno bylo hrozně něžný. Psal mi, že mě miluje dřív, než mě vůbec pořádně poznal, kupoval mi kytky, nosil kafe do postele, když u mě spal (a to doslova – jen spal). Říkala jsem si, že je to prostě starej dobrák, žádnej nadrženej kluk, co si jen chce škrtnout a jít dál. Po těch všech debilních zkušenostech mi to přišlo jako požehnání.
První měsíc jsem byla přesvědčená, že čeká na správný moment. Druhý měsíc jsem si říkala, že má asi trauma z minulýho vztahu. Po půl roce jsem začala bejt fakt nervózní. A teď? Už jsem na hraně zoufalství.
Všechno kromě toho
On je jinak úplně skvělej. Chodíme spolu do kina, plánujeme dovolenou, říká mi, že jsem krásná, a dotýká se mě – ale jenom tak jako… no, jako kdyby byl kámoš, co má potřebu být milej. Když jsme spolu sami, mazlí se, obejme mě, dá mi pusu do vlasů. Ale jakmile to má přejít do něčeho víc, úplně se stáhne. Není to žádný „zavři oči a hotovo“ – on se tomu prostě úplně vyhýbá. A já si už připadám jak puberťačka, co přemýšlí, jestli není moc vyzývavá, nebo naopak málo. Zkoušela jsem všechno – otevřeně se zeptat, naznačovat, svádět ho. Reakce nula.
Co jsem zjistila (a proč to bolí ještě víc)
Po devíti měsících jsem to fakt už nedala. Dala jsem mu ultimátum – ne žádný vyhrožování, prostě jsem mu řekla, že se v tom ztrácím a potřebuju vědět, co se děje. A tehdy z něj vypadlo, že mě fakt miluje, ale má asexuální orientaci. Ne že by nikdy neměl sex – jen ho prostě vůbec nepotřebuje, netouží po něm a celý život s tím tak nějak přežívá. A že se bál, že když mi to řekne, uteču. Jenže já teď utéct neumím. Protože ho fakt miluju. A zároveň mě to ničí.
Jsem v pasti mezi hlavou a tělem. Všechno ostatní máme krásný – jen ta jedna jediná věc, která je v partnerským vztahu tak nějak základní, prostě neexistuje. A já se poprvé v životě ptám: Stačí láska, když zmizí vášeň?
Nevím. Ale měsíc číslo 10 už si píšu do deníku jen sama pro sebe.
