Článek
Začalo to úplně obyčejně
Poprvé jsme se potkali před dvěma lety, na jedný firemní akci. Nebylo to nic extra – žádná hudba z romantický komedie, žádnej osudovej moment. Prostě normální kluk, kterej seděl naproti mně u stolu, pil kafe a nenápadně se usmíval. Když odešel, skoro jsem si ho nepamatovala. Jenže pak se stala ta věc, která se asi stát neměla. Narazili jsme na sebe znova, tentokrát náhodou ve městě. Jedno setkání, jedna dlouhá konverzace, a najednou jsem věděla, že z něj bude průšvih.
A taky že jo. Protože jsem se do něj zamilovala. Ne za den, ani za týden. Šlo to pomalu, nenápadně, ale zato důkladně. Každej další rozhovor mě v tom utvrzoval víc. Chtěla jsem ho vidět pořád. A on to cítil stejně. Jenže právě tehdy jsme zjistili, že život má pro nás úplně jinej plán.
Čas nám nepřál, vzdálenost taky ne
On už měl koupenou letenku na opačnou stranu světa. Říkal mi, že ten odlet plánoval celý roky, a že na něj celej život čekal. V očích měl takový nadšení, že bych nikdy neměla to srdce mu říct, ať neodjíždí. Přesto jsem tajně doufala, že to neudělá. Že se něco stane, něco velkýho, co ho přinutí zůstat.
Nic se nestalo. Odletěl a já zůstala. Myslela jsem si, že to bude konec, ale nebyl. Dál jsme si psali, volali každý večer přes kameru, říkali si všechno. Nechtěli jsme to vzdát. Ale čím déle to trvalo, tím víc jsme cítili, jak strašně nás to oba bolí. Já jsem zůstala zaseklá v čekání, a on zase uvězněnej mezi svým snem a mnou. Oba jsme věděli, že jeden z nás by musel obětovat všechno, co má. A oba jsme se báli, že bychom si to jednou vyčítali.
Když láska prostě nestačí
Dneska je to už 9 měsíců, co jsme si poprvý řekli, že na sebe musíme zapomenout. Jenže pořád jsme to nedokázali. Někdy si říkám, že bych měla mít dost rozumu, abych ho konečně pustila. Jenže já nechci, neumím to, a vlastně ani nevím, jak na to. On je pořád někde uvnitř mě, jako připomínka toho, že i když milujete někoho nade všechno na světě, nemusí to nikdy vyjít.
Možná se nikdy nevrátí, možná si jednou najdeme někoho jinýho, a možná se časem přesvědčíme, že to takhle mělo být. Ale teď tomu nevěřím, protože moje srdce si stejně pořád myslí, že jednou, někdy, až to nebudeme čekat, dostaneme od života druhou šanci. A že tentokrát už budeme vědět, jak s ní naložit.
