Článek
Setkání po letech
Jednu paní sousedku jsem znala od dětství. Bydlela o patro výš a vždy působila jako milá dáma, upravená, milá, vždy s úsměvem a dobrou radou. Nosila koláče sousedům, povídala si s dětmi, a když jsem byla malá, dala mi občas bonbon. Vzpomínala jsem na ni s úctou a v duchu si říkala, že takhle jednou chci zestárnout i já, klidná a laskavá.
Jedno odpoledne jsem ji po letech potkala v supermarketu. Poznala mě okamžitě, usmála se a řekla: „Ty jsi ta malá z druhého patra! To už bude let.“ Bylo příjemné si s ní popovídat, prohodily jsme pár slov o životě a o tom, jak se všechno mění. Zdála se pořád stejná. Ale pak jsem ji zahlédla u pokladny a najednou jsem měla pocit, že vidím úplně jiného člověka.
Nečekané chování
Před ní stála mladá prodavačka, která zjevně teprve začínala. Chybně namarkovala zboží a omluvila se. Sousedka se na ni podívala pohledem, který by porazil vola. „To snad nemyslíte vážně,“ pronesla hlasitě. „Vy neumíte ani spočítat pár korun? Co vás tady vůbec drží?“
Prodavačka zrudla a koktavě se snažila chybu opravit. Jenže sousedka nepřestávala. „Za nás by se takové nemehlo k pokladně nikdy nedostalo! Dneska už dělá každý, kdo umí stisknout tlačítko.“ Všichni kolem ztichli. Já tam stála s otevřenou pusou a sledovala, jak se proměnila žena, kterou jsem kdysi obdivovala. Když konečně prodavačka transakci dokončila a podala jí účtenku s omluvou, sousedka odsekla: „Jo, tak snad se to příště naučíte,“ a odkráčela s hlavou hrdě vztyčenou, jako by právě vyhrála bitvu.
Ostuda
Nemohla jsem to nechat být. Došla jsem k prodavačce a tiše řekla: „Nedělejte si z toho nic. Každý může udělat chybu.“ Dívka se na mě usmála, i když jí bylo do pláče. „Děkuju, to se občas stává. Ale od takových lidí to bolí víc.“
Když jsem pak paní Dvořákovou potkala u východu, jen jsem jí kývla. Už jsem necítila úctu, jen zvláštní smutek. Člověk si někdy drží v hlavě představu, která už dávno neplatí.
Lidé se mění
Cestou domů jsem nad tím přemýšlela. Měla jsem ji za vzor slušnosti a pokory, ale stačilo pár minut, aby se ten obraz rozpadl. Možná stárnutí přinese člověku trpělivost – ale někdy i zatrpklost, pokud si ji k srdci pustí.
Od té chvíle už ji nevnímám jako „paní, která dává dětem koláče“. Teď si ji pamatuju jako ženu, která zapomněla, že slušnost se nepozná podle věku, ale podle toho, jak mluvíte s těmi, co vám nic nedluží.
