Článek
Stopka
Byl to obyčejný podzimní den. Já, manžel a náš pes Max jsme vyrazili na procházku do lesa za městem, kam chodíme často. Bylo chladno, vzduch voněl vlhkou půdou a spadaným listím. Cesta byla prázdná, tichá, jen Max občas popoběhl dopředu a pak se vrátil zpátky. Všechno bylo jako vždy až do chvíle, kdy se najednou zarazil.
Zastavil se uprostřed cesty, zježenou srst, ocas mezi nohama. Zvedl hlavu, zavrčel a odmítal jít dál. „Maxi, no tak,“ volal manžel, ale pes stál jako přikovaný. Vzala jsem ho za obojek, ale couvl a začal kňučet. Nikdy se takhle nechoval. „Možná tam něco je,“ řekl manžel a chtěl se jít podívat. Jenže Max se rozštěkal, postavil se mu do cesty a začal ho doslova tlačit zpět. Bylo to zvláštní, skoro až děsivé. Nakonec jsme se rozhodli otočit.
Pravý důvod
Cestou zpátky byl Max nervózní, neustále se ohlížel, občas zavrčel směrem k lesu. Doma jsme si z něj dělali legraci, že asi ucítil srnku nebo divočáka. Až do večera jsme na to nemysleli. Druhý den ráno jsem ale zapnula zprávy a málem mi spadla čelist. V místě, kudy jsme chtěli jít, došlo večer k sesuvu půdy. Spadla část svahu a zasypala stezku přesně tam, kde jsme se včera otočili.
Podle reportáže to bylo jen pár hodin poté, co jsme tam byli. „To není možné,“ řekla jsem potichu. Manžel jen kývl. „Tak proto tam nechtěl jít.“ Max seděl u našich nohou, klidný, jako by věděl, o čem mluvíme. Nikdy jsme nebyli pověrčiví, ale ten den se nám vryl do paměti. Kdybychom Maxe přemluvili, šli bychom dál a kdo ví, jestli bychom se vůbec vrátili. Pes, který se obvykle bojí jen vysavače, zachránil možná oba naše životy.
Náš hrdina
Od té doby se na jeho chování díváme jinak. Když se zarazí nebo nechce někam jít, posloucháme ho. Možná to není instinkt zázračný, možná jen vycítil, že se něco děje, ale pro nás je to hrdina.
Občas se lidé dívají na psy jen jako na mazlíčky. Ale ten den nám Max ukázal, že někdy mají víc rozumu nebo instinktu než my sami. Kdykoli projíždíme kolem toho lesa, vzpomenu si, jak tam stál a odmítal se hnout. A pokaždé ho doma pohladím a řeknu: „Díky, kamaráde.“ Protože někdy zachrání život obyčejné zavrčení.
