Článek
Všechno jim padá do klína
Já jsem celý život dřela. Neříkám, že jsem si nemohla dovolit občas něco hezkého, ale dovolené v Dubaji a značkové mikiny za šest tisíc? To nebyl můj svět. Ale moje dcera? Ta to vzala z jiného konce. Na Instagramu má profil o „vědomém rodičovství“, každá hračka je z bukového dřeva, každé jídlo bio, a v sedmi letech už má kluk jazykový kurz s lektorem z Londýna.
Když přijdou ke mně, vytáhnu piškoty a udělám kakao. To jsem si ale dovolila moc. Vnouček mi oznámil, že „bílé cukry už nejí“ a že „plastový kelímek je škodlivý pro planetu“. Chvíli jsem si myslela, že si dělá srandu. Nedělal.
Už nejsem dost dobrá
Když měli narozeniny, koupila jsem jim plyšového medvěda a puzzle s dinosaury. Víte, co jsem slyšela? „Tohle už máme. My teď spíš dřevěné Montessori věci, babi.“ Dcera se pak decentně pousmála, že „děti jsou zvyklé na jiný standard“. Jiný standard? A co já? Já jsem je přebalovala, když ještě nevěděla, která plína kam patří. A teď se mnou mluví jak s někým z jiného světa.
Synáček chtěl k Vánocům tablet, a když jsem řekla, že na to nemám, tak jen protočil oči a dodal: „To nevadí, babi. Ty jsi socka, viď?“ Zasmál se. Já ne. Byla jsem jako opařená. V duchu jsem si říkala, že to snad ani nemohl slyšet doma. Ale kde jinde by to vzal?
Pointa, která mě bolela
Řekla jsem to dceři. Že mě mrzí, jak mě vnímají. Že se necítím jako součást jejich života. A víte, co mi řekla? Že to chápe. „Mami, ty jim prostě nemáš co nabídnout. Oni žijou jinde než my, už nejsou zvyklí na ty tvoje věci. Ale neboj, mají tě rádi.“
Ne, nemají. Mají mě jako výlet do skanzenu. Jsem stará škola a nehodím se jim do krámu. Ale víte co? Přestala jsem se snažit. Neposílám dárky, když vím, že budou jen ležet ve skříni. A když přijdou, mám připravený čaj a buchtu podle receptu mojí mámy. Kdo chce, ten si dá. Kdo ne, může si jít ohřívat bio květák do mikrovlnky z IKEA.
Jedno vím jistě. Až jim jednou dojdou peníze, nebo se jim v životě něco rozpadne, možná si vzpomenou, kdo je měl rád i bez značkových bot a prémiových jogurtů. Možná se vrátí ne pro dárek, ale pro obyčejný lidský dotek. A já tam budu. S těma svýma piškotama. A srdcem na dlani.
