Článek
Něco je špatně, cítila jsem to
Mám doma pejska, jmenuje se Ben. Je to takový ten malý chlupatý parťák, co lítá všude za mnou, vrtí ocáskem a pořád by si jen hrál. No prostě blázen. Ale poslední dobou… se něco změnilo. Byl jiný. Najednou se nehnul z pelíšku, skoro si nehrál, koukal na mě takovým tím pohledem, co vás rozbrečí, i když nevíte proč. Byl mazlivější než kdy dřív, pořád se mi motal kolem nohou, i když mu dřív stačilo, že mě jen vidí. Nechtěl si jít ven hrát. Šel, jen když musel.
Začala jsem panikařit. Na internetu jsem četla všechno možný. Že to může být rakovina. Že psi poznají svůj konec. Že když jsou mazlivější než obvykle, že se loučí. Že chtějí být s vámi, než odejdou. Já z toho nemohla spát. Každý ráno jsem se bála vstát z postele a jít se podívat, jestli vůbec dýchá.
U veterináře
Hned další den jsem volala na veterinu, že musíme přijít. Že se něco děje. Sestřička se mě ptala, co přesně. A já jí jen řekla, že je prostě… jiný. A že vím, že něco není v pořádku. Vzali nás hned. A víte co? Ben byl v ordinaci v pohodě. Žádná teplota, žádný boule, srdce v pořádku. Krev mu vzali a za dva dny mi volali, že všechny hodnoty jsou úplně normální. Že mám doma zdravého psa.
Byla jsem šťastná, ale i tak mi to nedalo. Pořád jsem v něm viděla něco jinýho. Jako kdyby mi něco chtěl říct. A ten jeho pohled… byl tak smutnej.
Kdo je vlastně nemocný?
No a pak to došlo. Ne jemu. Mně. Jedno ráno jsem se probudila, bylo mi zle, bolela mě hlava, byla jsem bledá. Ale znáte to – prášek, kafe, to přejde. Jenže nepřešlo. Začalo mi být fakt špatně, unavená jsem byla jak po maratonu, i když jsem nic nedělala. Šla jsem na krev. A za týden jsem věděla, že mám rakovinu. Já. Ne on.
A pak mi to všechno došlo. Ben to věděl dřív než já. On to cítil. Byl se mnou jinak, protože věděl, že se se mnou něco děje. A já si celou dobu myslela, že je nemocný on.
Teď je se mnou pořád. Je klidný, hodný, kouká na mě těma očima, co říkají „jsem tady“. A já vím, že bude. Dokud to půjde. Ale už si nemyslím, že odejde on. Tentokrát odejdu já.
