Sestra vyhodila svoji 20letou dceru z domu. Když jsem ji vzala k sobě, přestala se mnou mluvit

Se sestrou jsme si byly vždycky blízké. S jistotou, že když se něco stane, můžeme se o sebe opřít. Ona byla vždy přísnější, autoritativní, zvyklá mít věci pod kontrolou. Já spíš ta, co poslouchá a snaží se hledat kompromis. Dlouho to fungovalo, protože jsme si navzájem nelezly do výchovy dětí.

Její dcera byla vždycky trochu jiná. Citlivější, přemýšlivá, občas vzdorovitá. Ne problémová, spíš hledající. Studovala, chodila na brigády, doma pomáhala, ale často se hádaly. Hlavně o názory, o budoucnost, o to, co je správné a co ne. Já jsem do toho nezasahovala. Brala jsem to tak, že to je jejich věc.

Jednoho večera mi neteř volala s pláčem. Byla venku, bez věcí, bez plánu. Sestra ji po hádce vyhodila z domu. Prý ať se naučí, že svět není holubník. Prý už je dospělá a ať se o sebe postará sama. Bylo jí dvacet a měla u sebe jen telefon a bundu.

Neváhala jsem ani minutu. Řekla jsem jí, ať přijede ke mně. V tu chvíli jsem nepřemýšlela nad důsledky, jen nad tím, že přece nenechám holku spát někde na lavičce nebo shánět nocleh po kamarádech. Přijela pozdě večer, vyděšená, tichá, s očima plnýma studu.

První dny byly klidné. Spala, jedla, snažila se dát dohromady. Říkala, že se s mámou chce usmířit, že nechce válku. Já jí jen řekla, že tady může být, dokud se situace neuklidní. Nechtěla jsem nikoho nahrazovat, jen poskytnout bezpečný prostor.

Sestra se mi ozvala až třetí den. Ne s otázkou, jak se její dcera má, ale s výčitkou. Prý jsem ji podrazila. Prý jsem jí zničila výchovný plán a podrývám autoritu. Snažila jsem se vysvětlit, že jsem jen pomohla, že nejde o žádnou vzpouru. Neposlouchala. Hovor skončil dřív, než jsem stačila říct, že to nebylo proti ní.

Od té doby se mnou sestra přestala mluvit. Nezvedá telefon, neodpovídá na zprávy. Přes společné známé jsem se dozvěděla, že je přesvědčená, že jsem jí dceru poštvala proti ní. Přitom realita byla mnohem obyčejnější a smutnější. Dvě ženy, které si nerozuměly, a jedna třetí, která jen nechtěla přihlížet.

Neteř u mě zůstala několik měsíců. Našla si práci, začala si šetřit, postupně se postavila na vlastní nohy. Se sestrou si občas píšou, ale vztah je opatrný, křehký. Já jsem z jejich komunikace úplně vypadla. Jako bych byla viník, který se nemá k věci vyjadřovat.