Článek
Přiznal se mi, když jsem to nejmíň čekala
Seděli jsme spolu na balkoně, pili víno a mluvili o všem možném. Byla to taková ta chvíle, kdy si říkáš, že tohle je přesně ten člověk, se kterým chceš zestárnout. Jenže pak na mě najednou kouknul a řekl: „Musím ti něco říct. Jednou jsem tě podvedl.“ Řekl to tak klidně, jako by mi oznamoval, že zapomněl koupit mlíko.
Nejdřív jsem jen seděla a koukala. Nepadla jsem na zem, nebrečela, nekřičela. Možná to bylo tím vínem, možná šokem. Ale pak jsem řekla něco, co mě samotnou zaskočilo: „Já tebe taky.“ A zalhala jsem. Úplně bez přemýšlení, jakoby mě vedlo něco, co nemůžu ani pojmenovat.
Nešlo o pomstu. Ani o něj.
Celou noc jsem nemohla spát. Ne proto, že mi byl nevěrný. Ale protože jsem lhala. Vymyslela jsem si cizí jméno, situaci, přidala jsem i detaily – a on tomu věřil. A víš co? On se nezlobil. Jen se najednou uklidnil. Skoro jako by se mu ulevilo, že jsme si kvit.
Začalo mi to vrtat hlavou. Kdybych to neřekla, trápil by se? Litoval by? Cítil by vinu? Nebo mě chtěl přiznáním jen zbavit nějaký podezřelý energie mezi náma? A hlavně – proč mě ta lež tolik dusí, když „ta pravda“ jeho vůbec nebolí?
Začala jsem si všímat, že od toho večera je jiný. Pozornější, milejší, víc doma. Jakoby tím, že jsme si to „vyrovnali“, začal znovu bojovat o můj respekt. Jenže já ho teď vidím úplně jinak. Ne jako zrádce. Ale jako člověka, který mě zklamal a já se v tom zklamání ještě sama potopila.
A teď co?
Před pár dny mi řekl, že ho hrozně mrzí, že mi to vůbec kdy řekl. Že jsme si prý mohli dál žít v klidu. A já mu na to odpověděla, že mě zas mrzí, že jsem mu lhala. Poprvé jsme o tom mluvili jako dva lidi, ne jako dva hráči v nějaké hloupé hře.
Ne, nerozešli jsme se. Jsme spolu dál, ale úplně jinak. Poctivě. Upřímně. A trochu opatrně. Myslím, že jsem mu tu lež řekla ne proto, abych mu to „vrátila“, ale protože jsem chtěla zůstat silná. Chtěla jsem nebýt ta „blbka, co odpouští“. Ale nakonec jsme si oba museli přiznat, že tohle nejsou žádné závody.
A možná právě díky té lži – a hlavně díky tomu, že jsme si ji nakonec přiznali – jsme dneska mnohem opravdovější než dřív.
