Článek
Vesnická pohoda
U nás na vesnici žijeme dvacátým rokem. Bydlíme na okraji, takže máme opravdový klid. Jediný narušitel tohoto klidu byl vždycky náš soused. Myslím, že takového souseda má snad každý – neposekaná zahrada, popraskaná omítka a okapy, které kapou na každých deseti centimetrech.
Občas ho zahlédneme, když něco kutí kolem domu. No… kutí je asi silné slovo, protože většinou jen vynese z domu nějaký nespecifikovatelný předmět. Jeho zahrada tedy vypadá spíš jako skladiště nebezpečného odpadu. Není to ale tak, že by byl neslušný nebo hrubý. Pozdraví, ale že bychom se společně dali do řeči o tom, jak se daří dětem a co má v plánu o víkendu, to opravdu ne.
Dopis pro špatného adresáta
Jednoho dne jsem vybírala schránku a v ní byl mezi letáky z obchodu i dopis bez jména, jen s naší adresou. Sedla jsem si na gauč a dopis otevřela. Evidentně to nebyl dopis pro někoho jiného. Psalo se tam něco o patentovém úřadu a nebezpečí ze strany nějaké německé firmy. Dopis měl asi osm stran – pět z toho byly náčrty a plány jakéhosi stroje.
Pochopila jsem, že se jedná o stroj, který by měl fungovat jako recyklátor odpadu – asi plastů. Na konci dopisu byl pozdrav s oslovením „Jirko“. A hádejte, jak se náš soused jmenuje…
Rozhodla jsem se, že se ho půjdu zeptat. Sebrala jsem odvahu, protože s ním opravdu moc nemluvíme, a šla jsem za ním. Po nesmělém pozdravu mě pozval, abych prošla brankou a šla za ním do garáže. V garáži bylo něco obrovského, co bylo zahalené plachtou.
Předala jsem mu dopis s tím, že jsem ho přečetla, protože jsem myslela, že je adresovaný nám, když tam byla naše adresa. Podíval se na mě, jako kdybych ho přišla okrást. Vytrhl mi dopis z ruky a začal číst. Beze slova.
Nesuď knihu podle obalu
Po přečtení se zachmuřil, ale poté se hned usmál. Očividně byly v dopisu pro něj dobré zprávy. A najednou začal mluvit. Říkal, že se celý život věnuje výzkumu, a proto asi působí jako podivín. Za každou větou dodával, že nám moc děkuje za to, jací jsme sousedé – asi proto, že po něm nic nechceme a nechceme za ním každý večer dojít na pivo.
Říkal, že si pověst podivína a hlupáka buduje záměrně, aby měl více času na svou tajnou práci. Samozřejmě mi nic podrobnějšího o jeho projektu neřekl, ale bylo mi jasné, že tento člověk rozhodně není hlupák – spíš naopak.
Po krátkém rozhovoru jsem se s úsměvem rozloučila a odešla. Doma jsem si uvědomila, jak krátkozraké je soudit člověka podle toho, jakou má zahradu, nebo jestli má natřenou branku před domem.
Od té doby se naše sousedské vztahy zlepšily – pozdravíme se a dokonce se zeptá, jak se mám. Já to beru jako pokrok a mám za něj radost, že se mu evidentně povedlo něco úžasného.
