Článek
Víkend na rybách
Když mi manžel oznámil, že se chystá na víkend s kamarády na ryby, ani ve snu by mě nenapadlo, co z toho nakonec bude. Už roky byl vášnivý rybář, rád si u vody odpočinul, vyčistil hlavu a vrátil se domů s pár kapry, pstruhem nebo jen historkou o tom, jak mu „ten největší ujel“. V pátek si zabalil své věci, pruty, židličku, termosku a odjížděl s úsměvem.
Já jsem si naplánovala víkend pro sebe. Těšila jsem se na chvíle klidu, chtěla jsem si konečně dočíst knížku, upéct koláč a udělat generální úklid, na který se jinak těžko hledá čas. V sobotu večer mi dokonce zavolal, že už mají pár pěkných kousků a že se zítra večer vrátí. Všechno se zdálo úplně normální. Až do neděle večer. Kolem sedmé se konečně ozval zvonek a já šla otevřít s očekáváním, že uvidím manžela se zmuchlanou kšiltovkou a taškou plnou ryb.
Kdo to je
Jenže místo toho tam stál on a vedle něj stála mladá žena s batohem přes rameno. Blondýnka, tak o patnáct let mladší než já, s očima upřenýma k zemi a nesmělým výrazem. Zůstala jsem stát jako přikovaná a dívala se střídavě na něj a na ni. Nejdřív jsem si myslela, že je to nějaká jeho kolegyně, kterou cestou nabral nebo že jí pomáhá s odvozem, ale on tu trapnou chvíli přerušil slovy: „Tohle je Petra. Odteď chvíli bude u nás.“
Nemohla jsem uvěřit tomu, co právě řekl. „Cože?“ vydechla jsem a cítila, jak mi tuhne celé tělo. On si odkašlal, zvedl oči a začal vysvětlovat. Prý se s Petrou znají už několik měsíců, nejdřív si psali, pak se párkrát viděli a tenhle víkend na rybách prý dospěli k tomu, že spolu chtějí být. A že ji přivezl rovnou ke mně, aby nemusel nic skrývat.
Vypadni
V hlavě mi hučelo. Ta žena stála vedle něj a neřekla jediné slovo, jen si křečovitě mačkala popruh od batohu. Chvíli jsem jen mlčela. Pak jsem si stáhla zástěru, opřela se o stůl, podívala se mu přímo do očí a řekla: „Chceš začít znovu? Tak začni. Ale ne tady.“
Vzala jsem jeho rybářskou tašku, co zůstala u dveří a podala mu ji. On chvíli stál, jako by čekal, že se rozbrečím, budu prosit nebo křičet. Ale já jen čekala, až odejdou. Vzali si věci a odešli. Dveře za nimi zaklaply a já tam stála sama, s koláčem na stole a kolem bylo naprosté ticho. Bolelo to. Samozřejmě že ano. Ale věděla jsem, že kdybych ho nechala zůstat, zničila bych sama sebe.
