Článek
Ztráta
Manželova smrt přišla nečekaně. Jeden den šel do práce, druhý den už mi volali z nemocnice. Všechno se stalo tak rychle, že jsem si to dlouho neuvědomovala. Pohřeb jsem brala jako poslední věc, kterou pro něj můžu udělat. Kostel byl plný lidí, které jsem znala dobře a některé jen od vidění. Až na jednu ženu.
Stála vzadu, v černém kabátě, s rukama pevně sepnutýma. Nikdy jsem ji neviděla. Neplakala, jen na manželovu rakev hleděla zvláštním pohledem, ale přišlo mi, že ho dobře znala. V hlavě se mi rozsvítila kontrolka. Kdo to je?
Kolegyně z práce
Po pohřbu jsem se snažila udržet. Kondolence, podání ruky, slova útěchy, která se opakovala do zblbnutí. A pak přistoupila ona. „Můžu s vámi mluvit?“ zeptala se tichým hlasem.
Šly jsme stranou. „Jmenuju se Klára,“ řekla. „Pracovala jsem s vaším manželem.“
Už ten tón mi napověděl, že to nebude obyčejná kolegyně. „Chtěla jsem přijít, i když jsem váhala,“ pokračovala. „Měli jsme k sobě blízko. Možná víc, než by se vám líbilo.“
Ztuhla jsem. Srdce mi bušilo tak, že jsem chvíli neslyšela vlastní dech. „Chcete mi snad říct, že spolu…?“ nedokončila jsem větu. Klára jen přikývla. „Ano. Bylo to krátké. A skončilo to. Ale chtěla jsem, abyste věděla, že jsem ho měla upřímně ráda.“
Iluze
Neřekla jsem nic. Stála jsem tam s hlavou prázdnou. Klára se rozplakala. „Neměla jsem sem chodit,“ zašeptala. „Jen jsem cítila, že musím přijít a rozloučit se.“
Otočila se a odešla, dřív než jsem našla slova.
Došla jsem domů a byla jsem úplně nepřítomná. Všechno, co jsem o manželovi věděla, se mi zdálo cizí. V hlavě mi běžely vzpomínky na večery, kdy se zdržel v práci, podivné výmluvy. Dávalo to smysl. A přesto jsem necítila jen zlost. Spíš zvláštní prázdno.
Bylo to správné
Trvalo týdny, než jsem se s tím srovnala. Nešlo jen o nevěru, ale o to, že jsem žila vedle člověka, kterého jsem zřejmě nikdy úplně neznala. Po čase jsem si uvědomila, že ta žena mi vlastně vzala z ramen břemeno, ukázala mi pravdu, kterou by mi manžel už nikdy neřekl. A i když mě to bolelo, přineslo to i jistý klid.
Dnes už na ten den nevzpomínám s hněvem. Jen s vědomím, že i po smrti může člověk zjistit, kým ten druhý skutečně byl a že pravda, jakkoli bolí, je pořád lepší než život v iluzi.
