Článek
Obyčejné dopoledne
Na poště bylo plno. Lidé si postávali, přešlapovali, kontrolovali hodinky a tiše si stěžovali. Nic výjimečného. Stála jsem ve frontě a v duchu si opakovala, že to snad dnes půjde rychle. Přede mnou stál malý chlapec. Mohl mít tak sedm, maximálně osm let. V ruce svíral obálku, oběma rukama, jako by se bál, že mu někdo ten dopis vezme.
Rozhlížel se kolem sebe, občas se ohlédl, jestli za ním někdo stojí. Byl sám. Žádná maminka, žádný tatínek, nikdo, kdo by mu poradil. Přemýšlela jsem, jestli ho sem poslali rodiče, nebo jestli se rozhodl přijít sám. Vypadal soustředěně, vážně, až nepatřičně dospěle na svůj věk.
Okamžik u přepážky
Když na něj přišla řada, sotva dosáhl očima nad pult. Paní za přepážkou se na něj automaticky usmála a zeptala se, co potřebuje. Chlapec se nadechl, polkl a pak promluvil. Hlas se mu lehce třásl, ale slova řekl jasně. Řekl, že posílá dopis své babičce, protože je nemocná a nemůže za ní jet. Že jí chce napsat, aby věděla, že na ni myslí každý den.
V tu chvíli se na poště rozhostilo zvláštní ticho. Nikdo si už nestěžoval, nikdo se nehýbal. Paní za přepážkou přestala psát, podívala se na něj a jemně se zeptala, jestli chce doporučeně. Chlapec přikývl a dodal, že v dopise má obrázek, aby se babičce líp leželo. Několik lidí kolem mě si nenápadně utíralo oči. Paní za přepážkou mu pomohla s adresou, vysvětlila mu, kam má dát známku, a mluvila s ním pomalu a tiše. Jako by v tu chvíli nebyla v práci, ale někde v obýváku. Když dopis převzala, řekla mu, že babičce určitě udělá velkou radost. Chlapec se poprvé usmál.
Malý dopis, velký otisk
Když odešel, fronta se znovu rozjela. Lidé se vrátili ke svým balíkům a formulářům, ale atmosféra už nebyla stejná. Jako by se mezi nás na chvíli vetřelo něco čistého a opravdového. Když jsem pak přišla na řadu já, paní za přepážkou se na mě podívala a jen tiše řekla, že kvůli takovým chvílím tu práci má ráda.
Vyšla jsem z pošty pomaleji, než jsem přišla. Ten obraz kluka s obálkou jsem měla pořád před očima. Došlo mi, že někdy stačí pár vět a jeden obyčejný dopis, aby se na chvíli zastavil svět. A že dojetí nemusí přijít s velkými slovy, ale s upřímností, kterou člověk čeká spíš od dospělých než od malého chlapce stojícího ve frontě.
