Článek
Povinná návštěva
Na úřady nechodím ráda. Když už musím, připravuju se psychicky na dlouhé fronty, úřednické pohledy a nekonečné papírování. Tentokrát jsem si šla vyřídit nový občanský průkaz. Říkala jsem si, že dopoledne v týdnu nebude tak plno a vyrazila jsem hned po práci. Jenže když jsem dorazila, čekárna byla narvaná k prasknutí. Lidé seděli na židlích, opírali se o zdi a znuděně koukali do telefonů.
Vzala jsem si pořadové číslo a na tabuli uviděla, že přede mnou je více než třicet lidí. Po chvíli ke mně přišla paní u přepážky a suše oznámila: „Počítejte minimálně s dvěma hodinami čekání.“ V ten moment mi spadly koutky úst. Dvě hodiny v dusné místnosti, bez možnosti si někam odskočit? To se mi teda opravdu nechtělo absolvovat.
Uvolněná atmosféra
Místo abych si povzdechla a mlčky si sedla jako ostatní, vyhrklo ze mě napůl ironicky: „Tak to si snad skočím pro spacák a stan, abych tu měla pohodlí.“ Lidé v čekárně se na mě nejdřív překvapeně podívali, ale pak se začali smát. Dokonce i ta vážná úřednice, která byla zvyklá na otrávené stížnosti, se pousmála.
Kousek ode mě seděl starší pán, který k tomu dodal: „Slečno, já mám v autě kempingovou židličku, jestli chcete půjčit.“ Smích se rozléhal celou místností a najednou se dusná atmosféra proměnila. Lidé se začali bavit, vyměňovali si historky o tom, co na úřadech zažili, a dokonce vznikla jakási zvláštní soudržnost.
Krásný moment
Najednou to nebylo jen čekání, ale skoro malá společenská událost. Čas utekl mnohem rychleji a za chvíli jsem byla na řadě. Když jsem odcházela, jedna paní mi se smíchem řekla: „Díky vám to tady nebylo tak hrozné. Měla byste sem chodit častěji a dělat lidem náladu.“
Cestou domů jsem si uvědomila, jak málo někdy stačí, aby se změnila nálada celé skupiny lidí. Jedna věta, pronesená ve správnou chvíli, dokáže roztát i tu největší úřednickou šeď. A i když úřady nikdy nebudou můj oblíbený podnik, tentokrát jsem si odnesla pocit, že i čekání může být snesitelné, když se člověk dokáže zasmát.
