Článek
Na začátku jsme se cítili jak profíci
Když jsme s přítelem koupili náš první byt, byli jsme totálně nadšení. Všechno jsme chtěli mít podle sebe, hezky vyladěné, stylové, prostě útulný hnízdečko. Vybrat kuchyň byla vlastně jedna z nejhezčích částí – líbila se nám bílá s dřevěnou pracovní deskou, klasika, ale moderní.
V obchodě nám nabízeli, že nám ji i poskládají. Za 4 990 Kč. Říkali jsme si, že to je přece strašně moc. „To zvládneme sami,“ řekl přítel. „Vždyť je to jen pár skříněk.“ Já souhlasila, chtěla jsem být za tu šikovnou holku, co všechno zvládne. A taky mi přišlo blbý platit za něco, co jde najít na YouTube.
Krabice všude, nervy v kýblu
Kuchyň nám přivezli v pondělí. Do pátku jsme ji ani nezačali skládat, protože práce, pes, únava. V sobotu jsme se do toho pustili – já s nadšením, přítel s pivem. První hodinu jsme se smáli, další tři jsme nadávali. Zjistili jsme, že spousta věcí nesedí, něco chybí, něco přebývá, a co horší – že vůbec nevíme, co děláme.
Přítel řekl, že potřebuje „pauzu“, ale v překladu to znamenalo, že šel hrát na Playstation. Já brečela nad návodem. Týden jsme kolem těch krabic jen chodili, přesouvali je z místa na místo a pak jsme začali objednávat jídlo, protože doma to fakt nešlo.
Až moc pozdě mi to docvaklo
Po dvou týdnech jsem už byla psychicky zlomená. Přes den jsem chodila do práce a večer buď nadávala, nebo rezignovaně ležela na gauči. Nakonec jsme poprosili kamaráda, co „tomu trochu rozumí“. Trvalo mu to skoro dva víkendy, něco jsme museli předělat, něco jsme úplně zničili a museli koupit znovu.
A když jsem to všechno spočítala – rozbité věci, nový materiál, peníze za jídlo, nervy, hádky a ticho po bouři… no, hádej. Dostali jsme se na víc než těch 4 990 Kč. A hlavně – ta kuchyň pořád není úplně rovná. Jedna skříňka se trochu otvírá sama od sebe, což beru jako připomínku toho, jak jsem byla chytrá.
