Článek
Fronta v lékárně
Byl to den, kdy jsem si šla do lékárny vyzvednout recepty a koupit pár drobností. Venku foukal studený vítr a všichni se tlačili dovnitř, aby byli co nejdřív hotoví. Přede mnou stála starší paní, drobná, opírající se o hůlku, s taškou a lístečkem v ruce. Už když jsem přišla, bylo vidět, že je trochu nervózní a nejistá.
Pomalu pokládala věci na pult, přehrabovala se v kabelce a nemohla najít kartičku pojištěnce. Lékárnice byla trpělivá a snažila se jí pomoct, zatímco paní se několikrát omlouvala, že je nešikovná. Za námi se už tvořila fronta a mezi nimi stál i muž ve středních letech, upravený, v drahém kabátu a evidentně ve spěchu.
Někdo spěchá
Nejdřív jen těžce vzdychal a podupával nohou, ale když paní upadla na zem mince a začala se pro ni shýbat, neudržel se. Nahlas, dostatečně, aby to všichni slyšeli, prohodil: „To je hrůza, co sem vůbec takoví lidi lezou. Zdržujou všechny kolem.“ Paní ztuhla, zrudla a ruka, ve které držela hůlku, se jí roztřásla. Nikdo nic neřekl, ale já už jsem to nevydržela.
Otočila jsem se na něj a zvedla hlas, aby to slyšel nejen on, ale i všichni kolem: „Pane, nevím, kdo vám dal právo někoho ponižovat. Tady nikdo není povinen běhat podle vašeho rozvrhu. Ta paní má stejné právo být obsloužená jako vy.“ Zarazil se, chvíli na mě jen koukal, jako by nechápal, že si vůbec někdo dovolí mu něco říct.
Lekce pro všechny
Byla jsem v ráži a pokračovala. „To, že vy nejste schopný projevit trochu trpělivosti a slušnosti, není její problém. Až budete v jejím věku, budete rád, když k vám někdo bude mít aspoň tolik ohledu, kolik teď vy nemáte.“ Najednou se z davu ozvalo další souhlasné zamručení. Paní za mnou přikývla, jiná žena vedle šeptla: „Přesně tak.“ Muž zbledl, pak zase zrudl, zavrtěl hlavou a beze slova se otočil. Rychlým krokem odešel z lékárny, aniž by si cokoliv koupil.
Starší paní se na mě pak nesměle podívala, v očích měla slzy a tiše řekla: „Děkuju… já… jsem si myslela, že radši uteču.“ Lékárnice se taky usmála a dodala, že je ráda, že jsem mu dala lekci. Když jsem pak odcházela, měla jsem pocit, že jsem udělala správnou věc. Možná se nad sebou ten muž opravdu zamyslí. A pokud ne, alespoň ví, že ne každý mu jeho aroganci tiše odpustí.
