Článek
Odkládaná operace
Operaci kyčle jsem odkládala roky, ale jednou to prostě muselo přijít. Lékař mi říkal, že pár týdnů budu potřebovat pomoc, ne velkou, jen základní věci, které člověk sám nezvládne, když sotva chodí. Nechtěla jsem nikoho otravovat, ale věděla jsem, že úplně sama to nezvládnu.
Když jsem se vracela domů z nemocnice, první, na koho jsem myslela, byl můj syn. Ne proto, že by byl jediný, ale protože jsem věřila, že on mě nenechá na holičkách. Vždycky jsme spolu vycházeli dobře, aspoň jsem si to myslela.
Zavolala jsem mu večer. Řekla jsem mu, že jsem doma, že se cítím slabá, ale že bych potřebovala jen pár drobností, nakoupit, pomoci mi připravit jídlo na pár dní, vyzvednout léky. V telefonu zněl podrážděně. „Mami, mám práci. Teď fakt nemám čas lítat kolem tebe.“
Reakce, kterou jsem nečekala
Zamrazilo mě. Nečekala jsem, že odloží vše a přistěhuje se ke mně. Jen jsem chtěla malou výpomoc na pár dnů. Zkusila jsem říct, že to snad zabere hodinu. „Hele,“ přerušil mě, „mám uzávěrky. Ozvu se.“ A zavěsil. Další den jsem se belhala po bytě o chodítku, držela se nábytku a snažila si uvařit aspoň polévku. Padaly mi věci z rukou, bolela mě noha i záda, ale nejhorší byl pocit, že jsem na to sama.
Třetí den ráno mi zvonil telefon. Byl to syn, ale nezval se kvůli pomoci. Volal mi z letiště. „Jen ti chci říct, že odjíždíme s přítelkyní na týden do Španělska. Kdybys něco potřebovala, napiš.“ Stála jsem v obýváku, telefon v ruce, a nevěřila vlastním uším. „Ale já jsem ti říkala, že potřebuju pomoc,“ připomněla jsem mu tiše. „No jo, mami, ale já si taky musím někdy odpočinout. A stejně máš sousedy, ne?“
Pomoc od sousedů
Nepamatovala jsem si, že by mě někdy něco tak zabolelo. Ne pěstí, ale slovem. Lhostejností. Když jsem zavěsila, rozbrečela jsem se. A ne kvůli tomu, že jsem měla hlad nebo mě bolela noha. Brečela jsem proto, že jsem si uvědomila, že můj vlastní syn dokáže bez mrknutí oka odjet na dovolenou, zatímco jeho matka po operaci zápasí sama s domácností.
Pomohly mi nakonec sousedky z domu, které mě sotva znají, ale nosily mi polévky a ptaly se, jestli něco nepotřebuju. Syn se ozval až po návratu. Poslal mi fotku z pláže a napsal: „Doufám, že ses měla fajn.“ Nic víc. Ani omluva. Ani zájem. A tehdy jsem pochopila něco důležitého: rodina není vždy ta, kterou máte v rodném listu. Rodina jsou ti, kteří vedle vás stojí, když sotva stojíte vy sami.
