Článek
Klasický den v práci
Do práce jsem šla ten den jako obvykle. Nic zvláštního, žádné tušení, že se něco pokazí. Jen jsem potřebovala v kuchyňce doplnit vodu do láhve. Když jsem se blížila ke dveřím, zaslechla jsem svůj hlas. Nebo přesněji hlas svého šéfa, který o mně mluvil. Nejdřív jsem chtěla jít dál, ale jeho tón mě zarazil.
Opřela jsem se o rám dveří a poslouchala. „Já ji vůbec nemusím,“ řekl naprosto otevřeně. „Je pomalá, pořád něco řeší a chybí jí tah na bránu.“ Zamrazilo mě. Nikdy mi nic takového neřekl. Vždycky se tvářil, že je spokojený. I na poradách mě chválil, že mám dobré nápady. Pak pokračoval: „Upřímně, kdyby odešla, ani bych si nevšiml.“
Znechucení
To byla druhá věta. A já cítila, jak se mi v krku dělá knedlík. Ne snad proto, že bych si myslela, že jsem nenahraditelná, ale proto, že jsem se opravdu snažila. Brala jsem práci domů, chodila na školení, dělala víc, než musela.
Třetí věta byla poslední kapka: „Ještě ať po mně chce přidání a smíchy se zblázním.“ V tu chvíli jsem se nadechla, otevřela dveře a vstoupila dovnitř. Nepodívala jsem se na nikoho jiného než na něj. Zbledl. Nejspíš mu došlo, že jsem slyšela všechno. Neřekla jsem nic. Jen jsem si vzala láhev, otočila se a vrátila se ke svému stolu. Bylo jasno. Už cestou zpátky jsem cítila, že tam nemůžu zůstat ani den. Ne po tomhle. Ne po tom, co jsem slyšela.
Tady končím
Sedla jsem ke stolu, otevřela e-mail a napsala výpověď. Jednoduchou, stručnou, bez emocí. Jen fakta. Když jsem ji nesla personalistce, měla jsem zvláštní klid. Ne vztek. Ne ani zklamání. Spíš úlevu.
Šéf si mě zavolal do kanceláře asi hodinu poté. Teď se snažil tvářit mile. „To sis určitě vzala moc osobně,“ začal, ale já ho přerušila. „Nebudu to rozebírat,“ řekla jsem. „Ale děkuju, že jste mi pomohl rozhodnout se.“ Nezmohl se na odpověď.
Když jsem večer odcházela z budovy, měla jsem poprvé po dlouhé době pocit, že dělám něco správně. Ty tři věty mě sice bolely, ale zároveň mi ukázaly, jak moc jsem se držela na místě, kde si mě nevážili. A dnes, když mám novou práci, lepší podmínky a lidi, kteří mě umí ocenit, jsem vlastně ráda, že jsem tehdy stála za těmi dveřmi. Protože někdy je pravda bolestivá, ale přesně ta, kterou člověk potřebuje slyšet, aby se konečně pohnul dál.
