Článek
Nevrlá pacientka
Seděla jsem u okna a listovala v papírech, když se usadila vedle mě žena s výrazem člověka, který už od rána bojuje s celým světem. Její nespokojenost byla slyšet ještě dřív, než otevřela ústa. Brblala na to, že se čeká moc dlouho a že doktorka prý nestíhá. Postupně se rozjela tak, že její hlas zněl po celé místnosti. Kritizovala úplně všechno.
Tvrdila, že doktorka neumí jednat s lidmi a že by se měla naučit respektovat starší. Lidé kolem se tvářili trapně a raději koukali do země. Snažila jsem se zůstat v klidu, ale každá její věta se mi zarývala pod kůži. Mluvila o člověku, kterého znám celý život. O mé sestře, která pracuje v ordinaci od rána do večera, protože pacientů je čím dál víc.
Pár slov, které změnily vše
Vím to moc dobře, kolikrát doma padne únavou, ale stejně vstane a jde pomáhat dál. Ta žena o tom neměla ponětí a přesto ji s jistotou soudila. Když už to nešlo vydržet, tiše jsem se na ni otočila. Nechtěla jsem vyvolat hádku. Jen jsem klidně řekla, že doktorka je moje sestra a že ji znám tak dobře, že bych se za ni postavila kdykoli. V čekárně se rozhostilo ticho.
Žena se na mě podívala, jako by poprvé pochopila, že její slova dopadají na skutečné lidi, ne na anonymní postavy v bílých pláštích. Znejistěla a její hlas najednou ztratil ostrost. Zamumlala, že to nevěděla, a odvrátila zrak. Ostatní pacienti se tvářili soucitněji než předtím. Bylo vidět, že se atmosféra změnila. Už to nebylo brblání do prázdna, ale moment, kdy si každý uvědomil, že někdy hodnotíme druhé příliš rychle.
Ticho místo omluvy
Když sestřička zavolala další pacienta, žena vstala a nesměle se na mě podívala. Nic neřekla, ale stačilo mi vidět, že už by si takovou ostudu příště rozmyslela. A já jsem si uvědomila, jak zvláštní je život. Člověk někde sedí, myslí si, že mluví o cizích, a přitom se dotýká těch, kteří jsou nám nejbližší.
Neomluvila se a neřekla nic dalšího. Já ale doufám, že tady ta situace pro ni bude určitou lekcí, protože nikdy nevíte, koho se můžete dotknout nebo koho můžete urazit.
