Článek
Běhání jako terapie
Běhání jsem si zamilovala během covidu. Byl to můj únik, moje terapie, způsob, jak se nezbláznit. A taky to byla první věc, co jsem dělala fakt pravidelně – bez výmluv. Oblíkla jsem si svoje oblíbený černý legíny, sluchátka, a prostě šla. Po práci, ráno, klidně i v dešti. Bylo mi jedno, jak vypadám, protože to bylo moje.
Jenže postupně jsem si začala všímat, že běhání venku není úplně nevinná aktivita, pokud jsi ženská a máš na sobě něco přiléhavějšího než pytel od brambor. Jasně, jednou za čas písknutí z auta nebo „čau kočko“ přehlídneš. Ale když se to opakuje skoro pokaždé, co vyběhneš, přestane to být vtipný.
Nejsem billboard, jsem člověk
Začalo to nenápadně. Jeden týpek mi při běhu podél řeky zakřičel, že mám „boží zadek“. Jiný den mě dva chlapi na kolech „doprovázeli“ dobrou polovinu trasy a nahlas hodnotili moje nohy. Třetí borec mi zastoupil cestu a prý „jenom chtěl číslo, nebo aspoň jméno“. A když jsem se snažila proběhnout kolem, sáhl mi na bok. Ne nijak hrubě, ale dost na to, abych se pak doma ve sprše rozbrečela.
Nešlo o to, že bych se ve svým těle necítila dobře. Já se v těch legínách cítila skvěle. Ale najednou to nebylo o mně. Najednou jsem v nich nebyla sportující holka, ale pohyblivý objekt, na který si každej druhý může něco dovolit.
Změna oblečení, změna pocitu
Tak jsem si jednoho dne řekla dost. Vytáhla jsem ze skříně svoje nejméně lichotivý tepláky a obří mikinu a vyběhla jako maskovaný ninja. A hádej co – bylo ticho. Nikdo nepískal, nikdo mě nehodnotil, žádný „ahoj kočko“. Jen já a moje blbá aplikace, co mi říká, jak jsem pomalá. A vlastně to nebylo špatný. Ne kvůli teplákům, ale kvůli klidu.
Nechci se cítit jako že se musím schovat, abych měla pokoj. Ale někdy už člověk prostě nemá chuť bojovat. Ne každej den máš sílu se ohradit, nebo „to pustit z hlavy“. A to je asi pointa tohohle celýho – ne že bych přestala být sama sebou, ale že jsem si dovolila dát si klid, bez ohledu na to, co si kdo myslí.
A třeba se k těm legínám zase vrátím. Až se jednou zas budu cítit, že si ten prostor na běh zasloužím i bez nevyžádaného komentáře. Ale teď? Teď běhám v teplákách. A nikomu do toho nic není.
