Článek
Cihla k cihle, vzpomínka k vzpomínce
Když jsme se s manželem rozhodli prodat dům po jeho rodičích, bylo to těžké. Ne proto, že bych měla k té barabizně citový vztah – to fakt ne – ale protože jsem věděla, co všechno to bude obnášet. Papírování, realitka, nekonečné prohlídky. Taky jsem se trochu bála, že manžel začne váhat, protože je to přece „rodinné dědictví“, i když se tam od smrti tchána neukázal.
Nakonec to šlo hladce. Dali jsme dům na inzerát, pár zájemců se ozvalo, většina byla fajn. Až na jednoho. Říkejme mu třeba pan Zdeněk. Už po telefonu měl tón, jak kdyby nám šel osobně oznámit, že jsme podvodníci. Ale dobře, řekli jsme si, že lidi jsou různí a třeba je jen nervózní.
Když přijde kritik s metrem
Pan Zdeněk dorazil přesně. V košili, co pamatovala ještě federaci, s taškou, metrem a výrazem člověka, kterému dlužíte peníze. Nezdravil, jen prošel kolem mě, mávnul na manžela a beze slova začal měřit futra. Furt jsem mu říkala, že má dům spíš jako chalupu, že tam je staré elektrické vedení a topení na tuhá paliva. Nezajímalo ho nic. Jen měřil a přitom si něco bručel. Potom si sundal brýle a řekl: „Tohle nemá cenu ani na bourání. Jestli za to chcete víc jak milion, tak jste blázni.“
Zůstala jsem stát jak opařená. Ne kvůli těm slovům – ty mě spíš rozesmály – ale kvůli té samozřejmosti, s jakou nás ten člověk hodnotil. Manžel se mu snažil něco vysvětlit, ale Zdeněk jen mávl rukou a odešel. Doslova. Ani nashle. Prásknul brankou, nasedl do svého kombíka a odjel, jako by mu někdo ukradl mládí.
Až příliš osobní prodej
Asi bych nad tím mávla rukou, kdyby se mi to nerozleželo v hlavě. Proč mě to tak štvalo? Kvůli pár urážkám? Kdepak. Pravda je, že jsem v tom domě začala během těch prohlídek vidět něco víc. Jak jsme s manželem spolu natírali plot, jak jsme se dohadovali o ceně, jak jsme tam každý víkend jezdili a místo hádek se smáli. Byl to první projekt, na kterém jsme fakt spolupracovali. Možná poprvé po letech.
A pak přijde chlap, kterému jsme vůbec nic neudělali, a urazí úplně všechno – nejen dům, ale i naši snahu, vztah, vzpomínky. A v tu chvíli mi došlo, že to není o tom, co řekl. Ale o tom, co mi to celé připomnělo: že lidi si často myslí, že mají právo soudit všechno kolem, aniž by znali jediný kontext.
Nakonec jsme dům prodali skvělé rodině s malými dětmi. Byli nadšení, i když věděli, že je čeká hromada práce. Přišli s úsměvem, odešli se zápalem v očích.
A pan Zdeněk? No, díky němu jsem pochopila, že někdy je nejlepší nechat dveře prásknout. Zavřou se tím totiž i věci, které už dál tahat s sebou nechcete.
