Článek
Nákupy v Praze
Byl krásný slunečný den, měla jsem volno, a tak jsem se rozhodla, že si udělám radost a zajedu do centra Prahy omrknout obchody. Chtěla jsem si koupit něco na sebe, dát si někde kafe a užít si den jen pro sebe. Naivně jsem si myslela, že to bude příjemný výlet, ale co jsem zažila, mě spíš znechutilo.
Hned po výstupu z metra mě praštil do nosu zvláštní zápach. Všude kolem spousta turistů, to bych ještě pochopila. Ale co mě zarazilo, byl chaos, který v centru panoval. Ulice přecpané, přechody ignorované, lidé všude, kam se podíváš. Ale co bylo horší někteří naši spoluobčané, kteří v centru očividně číhají na turisty, se předváděli takovým způsobem, že mi bylo trapně, že jsem jedna z nich.
Stydím se
U stánku s trdelníkem jsem zaslechla prodejce, jak si mezi sebou sprostě nadávají, zatímco zákazníkům se přetvařují a cpou jim předražený kus těsta za dvě stovky. O pár metrů dál stáli dva kluci s opileckým výrazem, kouřili trávu přímo na chodníku a pokřikovali na kolemjdoucí cizinky. Nikdo nezasáhl.
A nejhorší byl taxikář, který se zrovna hádal s nějakým francouzsky mluvícím párem, zřejmě kvůli ceně. Mluvil na ně česky, ale dost nahlas, aby mu každý rozuměl. Padala slova, která nechci opakovat. Turisti vypadali vyděšeně. A já? Já jen stála opodál a cítila, jak se mi do tváří hrne horko, ne z počasí, ale ze studu.
Příště už ne
Šla jsem dál, do obchodu s oblečením. U kabinek fronta, ale nějaká paní se rozhodla, že ji to nezajímá, a drze se protlačila dopředu. Když ji prodavačka slušně upozornila, spustila: „Já tu nebudu stát jak kráva, vždyť vidíš, že mám jen jeden svetr!“ Všichni se tvářili, že to neslyší, nikdo neřekl ani slovo. Já taky ne. Jen jsem v duchu zatínala zuby.
Domů jsem jela otrávená. Měla jsem v tašce jedno tričko, ale zkažený pocit z celého dne. Praha je krásná. Máme být na co hrdí. Jenže když se člověk dívá kolem a vidí, jak se chováme nejen k turistům, ale i mezi sebou, tak se fakt někdy stydím, že jsem Češka.
