Článek
Pes po operaci
Na veterinu jsem jela s pocitem, že jde jen o formalitu. Zákrok byl domluvený dopředu, v telefonu mi řekli, že vše proběhlo dobře, a já už řešila jen logistiku: přepravka do auta, doma připravená deka, voda, klid. V hlavě jsem měla jednoduchý plán a upřímně jsem se těšila, že večer bude konečně normální. Dokonce jsem si říkala, že si po cestě koupím něco dobrého, protože si ten den zasloužím skončit bez stresu.
V čekárně to smrdělo dezinfekcí a mokrou srstí. Někdo tam tiše hladil kočku v přepravce, jiný nervózně listoval papíry. Já jsem koukala na hodiny a snažila se nevymýšlet katastrofy. Říkala jsem si, že tohle je přece běžná rutina, že podobné zákroky dělají denně a že moje největší starost bude účet. A že nejhorší už mám za sebou, protože čekání doma bylo stejně horší než čekání tady.
Informace, se kterou jsem nepočítala
Veterinář mě zavolal dovnitř a začal klidně shrnovat, co se dělalo. Přikývla jsem, automaticky jsem čekala věty o lécích, omezení pohybu a kontrole za týden. Dokonce jsem už v hlavě skládala, kdy se mi to hodí do kalendáře. Všechno znělo hladce, bylo to skoro uklidňující.
Pak se na vteřinu odmlčel, podíval se do karty a řekl, že během zákroku narazili na nález, který nečekali. Že to na předchozích vyšetřeních nebylo vidět. Že nemusím panikařit, ale že to mění plán, protože bude potřeba další diagnostika. Ta slova byla řízená, opatrná, ale v mých uších zněla jako kovové cvaknutí. V jednu chvíli jsem měla chuť ho přerušit a vrátit se o minutu zpátky, do chvíle, kdy se mluvilo jen o „úspěšném zákroku“.
Odchod s hlavou plnou ticha
Ptala jsem se na konkrétní věci a snažila se mluvit normálně, jenže jsem cítila, jak mi vysychá pusa. Veterinář mi vysvětloval možnosti a opakoval, že teď nic neslibuje ani nezlehčuje. Já jsem přitom měla pocit, že stojím vedle sebe a poslouchám cizí rozhovor. Najednou jsem měla v ruce papír se seznamem vyšetření a v hlavě prázdno.
Když mi psa přinesli, byl ospalý a zmatený, ale živý. Vzala jsem přepravku, zaplatila a mechanicky poděkovala. Venku jsem si sedla do auta a chvíli jen držela volant, aniž bych nastartovala. Došlo mi, že jsem si pro něj přijela „jen“ po zákroku, a odjíždím s otázkou, která se bude vracet. Ne proto, že bych slyšela rozsudek, ale protože mi někdo otevřel dveře do nejistoty. A tu už nejde zavřít jen tím, že doma zhasneš.
