Článek
Obyčejné odpoledne na zahradě
Děti si hrály na zahradě, jako tolikrát předtím. Míč občas přelétl plot, to se stává. Většinou ho soused přehodil zpátky, někdy se tvářil otráveně, ale nikdy z toho nebyl problém. I tentokrát jsem slyšela, jak míč dopadl na jeho pozemek. Zavolala jsem na děti, ať chvíli počkají, že se to vyřeší.
Asi za půl hodiny jsem si všimla, že u branky leží míč. Nehodil ho zpátky přes plot, jak to dělal dřív. Položil ho pečlivě na zem. Už to mi přišlo zvláštní. Když jsem přišla blíž, všimla jsem si papírku přilepeného izolepou. Nejdřív jsem si myslela, že je to jen poznámka, ať si děti dávají pozor.
Vzkaz na míči
Byla to jedna věta. Krátká, psaná tiskacím písmem. Bez podpisu a bez vykřičníků. Právě proto působila tak hrozivě. Psalo se v ní, že pokud míč ještě jednou skončí u něho na zahradě, tak to budeme řešit jinak. Nebylo tam nic konkrétního, ale právě to bylo nejhorší. Popadl mě podivný pocit a cítila jsem se v nebezpečí.
Vzala jsem míč a šla dovnitř. Dětem jsem nic neřekla. Manžel si vzkaz přečetl několikrát. Seděli jsme u stolu a mlčeli. Snažili jsme se přijít na to, jestli přeháníme. Jestli je to jen špatně formulovaná poznámka. Jenže čím víc jsme o tom mluvili, tím víc nám bylo jasné, že tohle nebylo napsané ve vzteku. Bylo to promyšlené.
Noc plná přemýšlení
Ten večer jsme nezatáhli žaluzie kvůli světlu, ale kvůli pocitu. Každý zvuk zvenku mě nutil zpozornět. Přemýšlela jsem, jestli jsme něco přehlédli dřív. Jestli se soused nechoval divně už dřív. Najednou mi zpětně docházely drobnosti, které jsme dřív omlouvali jako nevrlost. Druhý den jsme šli za ním a zeptali jsme se, co tím myslel. Tvářil se překvapeně. Tvrdil, že to byla jen legrace. Že jsme to špatně pochopili. Ale v jeho hlase nebyla lehkost. Spíš podráždění, že jsme se ozvali. Vzkaz prý nemyslel vážně.
Od té doby děti hrají s míčem jinak. Dál od plotu. A my sledujeme víc, než bychom chtěli. Ne proto, že bychom chtěli žít ve strachu. Ale proto, že jedna věta dokáže narušit pocit bezpečí víc než otevřená hádka. Pokaždé, když jdu kolem branky, dívám se nejdřív na zem. Ne jestli tam něco leží, ale jestli tam náhodou není další vzkaz.
