Článek
První podezření
Bydlíme v paneláku, kde se lidé většinou znají jen od vidění. Mám tam své kolo zamčené v kolárně, kam mají přístup jen obyvatelé domu. Jednoho dne jsem si ale všimla, že brzdy jsou rozhozené a sedlo nastavené jinak, než ho mám. Zprvu jsem si říkala, že jsem si to asi spletla. Jenže o týden později bylo kolo špinavé od bláta, přestože jsem s ním nejela.
Začalo mi být jasné, že se někdo na mém kole vozí. A protože jsem typ, který si nenechá šlapat po hlavě, doslova, rozhodla jsem se zjistit, kdo to je.
Lest
Dozvěděla jsem se, že klíč od kolárny má kromě mě jen pár lidí z domu, včetně sousedky z přízemí. Milá, přátelská, ale až moc zvědavá. Jednou jsem ji dokonce slyšela, jak si s někým povídá o tom, že „některá kola jsou tu vážně lehká a rychlá“. V tu chvíli jsem měla jasno.
Nastražila jsem jednoduchou past, vyměnila jsem obyčejné sedlo za staré, roztrhané a pod něj jsem připevnila malý papírek s nápisem: „Vím, že na něm jezdíte. Těším se na setkání.“ Pak jsem kolo nechala přesně tam, kde vždycky.
Chycená v pasti
Trvalo to jen dva dny. V neděli ráno jsem slyšela, jak někdo odemyká kolárnu. Nakoukla jsem ze schodů a samozřejmě, ta sousedka v legínách, přilbě a s mým kolem u dveří. „To je ale náhoda,“ řekla jsem nahlas. Zmateně ztuhla. „Já si zrovna jdu taky zajezdit, jen na svém kole.“
Zbledla, začala koktat a pak rychle spustila: „Já… jen jsem chtěla zkontrolovat, jestli je zamčené. Minule jste říkala, že se tu krade.“ „Ano,“ odpověděla jsem s úsměvem, „proto jsem si pod sedlo dala vzkaz.“ Sousedka úplně oněměla, otočila se a bez slova odkráčela.
Klid
Od té doby mám v kolárně klid. Sousedka se mi vyhýbá, dívá se do země a kolo už nikdy nezmizelo ani na minutu. A i když jsem se nejdřív zlobila, dnes už se tomu spíš směju.
Někdy není potřeba křičet nebo hrozit. Stačí malý nápad a trochu ironie. A kdo ví, možná paní Malá při každém pohledu na sedlo cítí větší výčitky, než by dokázala vyvolat jakákoli hádka.
