Článek
Měl všechno, co si člověk může přát
Byl to úspěšný chirurg. Respektovaný, klidný, pečlivý. V nemocnici mu svěřovali nejtěžší případy, doma ho čekala krásná žena, dvě děti, čistý dům a víkendy na chalupě. Zvenku vypadal jeho život jako katalogový obrázek štěstí. Jenže právě v takových kulisách se někdy odehrávají ty největší osobní katastrofy.
Jednoho večera šel koupit mléko do nedaleké večerky. Za pokladnou stála mladá Vietnamka, která se usmívala jinak než ostatní. Klidně, mile, tiše. Nic neříkala, a přesto si ji zapamatoval. A druhý den šel pro rohlíky. A pak pro limonádu. Začal tam chodit skoro denně. Povídali si. Potom si psali. A nakonec se všechno zvrhlo.
Stačilo pár vteřin nepozornosti
Nebylo to nic plánovaného. Ani žádná velká vášeň. Spíš útěk. Chtěl mít zase pocit, že ho někdo obdivuje, že se na něj někdo těší. Doma vládla rutina a únava, tam za pultem se na něj někdo díval s očima, které se mu vryly do paměti. Byl přesvědčený, že to udrží pod kontrolou. Jenže neudržel.
Jednoho dne si manželka všimla, že se chová jinak. Nevěnoval pozornost dětem, byl nervózní, odcházel častěji z domu. Nejdřív se mu jen snažila věřit. Ale pak našla zprávu v telefonu. Žádná výmluva už nestačila. Nepopřel to. Jen mlčel.
V tu chvíli všechno prasklo. Nejen doma, ale i v práci. Psychický tlak se podepsal na jeho výkonech, pacienti si začali stěžovat, kolegové si vyměňovali pohledy. Přestal zvládat operace s chladnou hlavou. A pak přišla chyba, kterou už nešlo zamést pod koberec.
Ztratil rodinu, práci i sebe
Po několika měsících byl bez práce. Doma nechtěli, aby se vracel. Děti s ním mluvily jen z povinnosti. Ta žena z večerky zmizela z jeho života stejně rychle, jako do něj vstoupila. Najednou neměl nic z toho, co tvořilo jeho dřívější jistoty. Zůstal sám v podnájmu, se starým telefonem a hlavou plnou vzpomínek, které nešlo přetočit zpět.
Pochopil to příliš pozdě. Nešlo o jednu aférku. Šlo o to, že zradil všechno, co mu dávalo smysl. Nezůstala mu ani ta iluze štěstí, kvůli které všechno zničil. Jen ticho.
