Článek
Těžké období
Bylo to jedno z těch těžkých období, kdy se na člověka valí starosti ze všech stran. Manžel odešel, já zůstala sama s dcerou, brigády střídaly jednu druhou a peněz bylo pořád málo. Snažila jsem se, jak to šlo, ale někdy prostě na všechno nezbývalo.
Jedno ráno jsem přivedla dcerku do školky a cestou k šatně mě odchytla jedna z učitelek. „Dobrý den, mohly bychom si na chviličku promluvit?“ řekla ledovým tónem a vedla mě stranou. Tušila jsem, o co půjde. Už před pár týdny jsem dostala upomínku za neuhrazené obědy. Slibovala jsem, že to co nejdřív zaplatím, a opravdu jsem měla v plánu to udělat hned, jak dostanu výplatu. Jenže peníze se rozkutálely jinam, na nájem, léky, elektřinu.
Pomoc nebo výsměch
„Víme, že se to s vámi táhne už nějakou dobu,“ začala učitelka, zatímco druhá stála opodál a významně se usmívala. „Ostatní rodiče si to umí zařídit, tak byste se mohla taky snažit, nemyslíte?“ Snažila jsem se jim vysvětlit, že opravdu dělám, co můžu, že mi stačí ještě pár dní. Jenže ony se tvářily, jako bych si vymýšlela. „No jo,“ pronesla ta druhá posměšně, „všichni dneska nemají peníze, ale na nové boty a vlasy se peníze najdou, že?“
Cítila jsem, jak mi hoří tváře. Nevěděla jsem, co říct. Ano, měla jsem nalakované nehty, dělala jsem si je doma za pár korun, abych si aspoň něco dopřála. Ale to přece neznamenalo, že nejsem zoufalá z toho, že nemám na obědy pro dceru. „Příště si to, prosím, rozmyslete dřív, než ji sem pošlete hladovou,“ dodala ta první a obě odkráčely. Zůstala jsem stát v šatně a měla chuť se propadnout. Ne proto, že by mě poučily, ale protože se místo pomoci vysmívaly a ponižovaly mě před lidmi, kteří stáli opodál a všechno slyšeli.
Takhle teda ne
Ten den jsem odešla s hlavou sklopenou. Ale ještě večer jsem napsala ředitelce mail. Popsala jsem přesně, co se stalo a připojila žádost o možnost splátkového kalendáře. Druhý den mi odpověděla ona sama a omluvila se mi za chování svých kolegyň. Pomohla mi obědy uhradit postupně a dokonce mi nabídla kontakt na nadaci, která rodičům v tísni pomáhá.
Dnes už je situace lepší. Ale nikdy nezapomenu na ten pocit ponížení, když místo pochopení přišlo jen posměšné: „Všichni ostatní to zvládají, tak co vy?“ A doufám, že žádná jiná máma to už nezažije.
