Článek
Stále něco
Náš Tomáš má čerstvě osmnáct, chodí na střední a poslední dobou si začal pěkně vyskakovat. Každý druhý den přišel s tím, že by něco chtěl. Tu nové boty, támhle mobil, pak že prý na výlet s kámošem a pořád dokola to samé, ale peníze? Ty nemá. Jenže do práce se mu zrovna dvakrát nechtělo. Pořád se vymlouval, že má hodně učení, že jsou testy, že nemá kdy. Přitom se celé večery válel s mobilem, nebo hrál na počítači.
Nejdřív jsme to s manželem neřešili, říkali jsme si, že je v pubertě a přejde to. Jenže když nám došlo, že Tomáš vlastně vůbec nechápe hodnotu peněz a myslí si, že) prostě padají ze vzduchu, řekli jsme dost. Hřebínek mu musel někdo srazit. A tak se toho ujal můj muž.
Bez práce nejsou koláče
Jednoho večera mu u večeře v klidu řekl: „Tome, od příštího měsíce ti dáváme jen peníze na obědy. Jestli chceš něco navíc, tak si na to budeš muset sám vydělat.“ Tomáš na něj nejdřív civěl, jako že to snad není pravda. Čekal, že se tomu zasmějeme a bude to vtip. Jenže když viděl, že se nikdo nesměje, málem se rozbrečel.
„A to jako vážně? Vždyť já nemám kdy chodit do práce! Všichni kámoši to mají normálně, nikdo po nich nechce, aby makali,“ začal fňukat. Ale manžel byl neoblomný. „Tohle není žádný trest, to je lekce. Když budeš chtít něco, nauč se si na to vydělat. Všichni jsme si tím prošli.“
Ono to jde
První dny chodil doma jak zmoklá slepice. Nechtěl mluvit, jen se zavíral v pokoji, ale pak se chytil. Začal obepisovat firmy, ptal se kamarádů, a za týden už měl první brigádu, rozvážel jídlo. Práce žádná sláva, ale peníze začaly přicházet a on začal mít dobrý pocit.
Když dostal první výplatu, přišel za mnou s úsměvem a ukázal mi nový reprák, co si koupil. „Za svoje, mami,“ řekl a poprvé jsem viděla, že je na sebe fakt pyšný. A co víc, začal si vážit věcí. Už nehází oblečení po zemi, nerozhazuje peníze za kraviny a začal i pomáhat doma. Manžel si pak večer nalil panáka a s úsměvem prohlásil: „Hotovo. Máme doma chlapa.“ Oba jsme měli radost a zároveň jsme na něho mohli být hrdí, že to zvládl.
