Článek
První brigáda
Moje sedmnáctiletá dcera si dlouho přála najít si brigádu. Nešlo jí ani tak o peníze, jako spíš o pocit samostatnosti. Když jí zavolali z malé kavárny v centru, že ji berou na obsluhu, byla nadšená. První dny chodila domů unavená, ale šťastná. Bavilo ji mluvit s lidmi, naučila se dělat kávu, a dokonce dostala pochvalu od zákazníka.
Jenže čtvrtý den přišla domů s rozpačitým výrazem. Zeptala jsem se, co se děje. Odpověděla, že vedoucí jí řekla, že od příštího dne mají všichni nosit firemní dress code. Bílá halenka a krátká sukně. Dcera navrhla, že by nosila černé kalhoty, protože se v sukni necítí dobře. Vedoucí se prý tvářila překvapeně, ale nic víc jí k tomu neřekla.
Rychlý konec
Pátý den už dcera ani nešla do práce. Přišla jí zpráva, že děkují za odvedenou práci, ale že si vybrali někoho jiného. Když tam volala, dozvěděla se, že nesplnila očekávání. Ale jinou výtku než odmítnutí sukně za celý týden neslyšela. Byla z toho zklamaná. Zavolala jsem tam, protože jsem chtěla slyšet i druhou stranu.
Vedoucí mi řekla, že kavárna chce působit příjemně a personál tomu má napomáhat. Nešlo prý o diskriminaci, jen je to prostě jejich styl podniku. Dodala, že pokud někdo nechce pracovat podle jejich představ, je to jeho volba. Dcera seděla vedle mě a jen kroutila hlavou. Je samostatná, má vlastní názor, ale tohle jí sebralo chuť zkoušet to znovu. Místo podpory a pochopení dostala lekci, že v některých místech jde víc o to jak vypadáte než o práci samotnou.
Lekce do budoucna
Ačkoliv to byla nepříjemná zkušenost, jsem na ni pyšná. Ustála tlak, neustoupila jen proto, že to chtěl někdo jiný. Uvědomila si, že práce není jen o vydělávání, ale i o tom, co je člověk ochotný snést. Byla jsem ráda, že si stála za svým názorem, protože to se jí bude v budoucnu hodit víc než nošení sukně.
Našli jsme jí jinou brigádu. V knihkupectví, kde nikdo neřeší, co má na sobě, ale co má v hlavě. A dcera si tam poprvé připadá jako plnohodnotný člen týmu. Práce ji baví a nepřipadá si méněcenná, což by mělo být to hlavní.
