Článek
Nečekaný telefonát
Bylo krátce po desáté, když mi zazvonil telefon. Na displeji se objevilo číslo mého syna. Nevolává mi během vyučování, takže jsem hned znejistěla. Zvedla jsem to a z druhé strany se ozval tichý, rozhořčený hlas: „Mami, spolužáci mi ukradli svačinu. Smáli se mi a učitelka s tím nic neudělala.“
V tu chvíli mi vřela krev. Nešlo o chleba se sýrem, šlo o to, že se mu někdo posmívá a nikdo ho nebrání. Snažila jsem se mluvit klidně, ale cítila jsem, jak se mi třesou ruce. Řekla jsem mu, ať zůstane v klidu, že to vyřeším. Jakmile jsme domluvili, vzala jsem klíče, nasedla do auta a jela rovnou do školy.
Srážka s realitou
Na vrátnici se na mě dívali překvapeně. „Máte domluvenou schůzku?“ zeptala se paní u okénka. „Ne,“ odpověděla jsem, „ale tohle nepočká.“ Zaklepala jsem na dveře třídy, kde měl syn hodinu. Učitelka, mladá žena, která vypadala spíš bezradně než přísně, vyšla ven. „Dobrý den, já jsem maminka Filipa,“ představila jsem se. „Volal mi, že mu spolužáci vzali svačinu a že se mu posmívali. Chtěla bych vědět, jak je možné, že se to ve třídě vůbec stane.“
Učitelka zrudla a začala vysvětlovat, že děti jsou někdy zkrátka zlomyslné a že to hned neviděla. „To věřím,“ odpověděla jsem, „ale od toho tu přece jste, abyste to viděla. Můj syn sem nechodí, aby se učil snášet šikanu.“ V tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř nakoukl sám Filip. Stál tam nejistě, ale v očích měl jiskru a asi nečekal, že opravdu přijedu.
Konečně se něco děje
Učitelka mě pozvala dovnitř a vyzvala spolužáky, aby se přiznali. Chvíli bylo ticho, pak se ozval kluk z poslední lavice: „Byl to jen vtip.“ Ukázalo se, že mu svačinu schovali do odpadkového koše „na legraci“. Měla jsem chuť jim něco říct, ale ovládla jsem se.
„Tohle není vtip,“ řekla jsem klidně. „To je ubohost. A pokud tohle považujete za zábavu, měli byste se zamyslet, jak by vám bylo, kdyby to někdo udělal vám.“ Učitelka přikývla a hned po hodině svolala rodiče všech zúčastněných.
Když jsme odcházeli, Filip se ke mně přitulil a pošeptal: „Díky, mami.“ Usmála jsem se. Ne proto, že jsem se hádala s učitelkou, ale protože jsem věděla, že tentokrát jsem udělala přesně to, co máma udělat má a to postavit se za své dítě, i kdyby šlo jen o obyčejnou svačinu.
