Syn si koupil notebook a nechtěl nám ho ukázat. Když ho jednou nechal otevřený, pochopila jsem proč

Syn si dlouho šetřil na nový notebook a byli jsme na něj pyšní, že si velkou část zaplatil sám. Překvapilo nás proto, když nám po koupi odmítal ukázat, jaký model si vybral. Tvrdil, že je to „jeho věc“ a že nám do toho nic není. Brali jsme to jako známku dospívání, ale postupem času začalo být zvláštní, jak urputně si svůj nový počítač hlídal. Nosil ho všude s sebou, i když šel jen do kuchyně pro skleničku vody. A kdykoli se někdo přiblížil, okamžitě ho zavíral.

Začala jsem přemýšlet, jestli si nenaletěl podvodníkům, nebo jestli v počítači není něco, co by nás mělo varovat. Nechala jsem to být, ale nepříjemný pocit ve mně zůstal. Někdy stačí malé změny v chování a rodič ví, že něco není v pořádku.

Jedno odpoledne spěchal do školy na doučování a v pokoji nechal svůj notebook otevřený na stole. Vůbec jsem se ho nedotkla, jen jsem šla kolem, obrazovka svítila a na první pohled bylo jasné, že nejde jen o běžné hraní nebo učení. Na ploše měl otevřené okno s konverzacemi, které působily podivně. Nebyly to zprávy s kamarády, ale chat na platformě, kde si lidé píšou anonymně.

Čím víc jsem četla útržky textu, tím víc se mi svíral žaludek. Syn tam psal o tom, že se necítí dobře ve škole, že má pocit, že ho nikdo nebere vážně, že se mu dělají špatně prezentace a že nechce „zklamat rodiče“. Nepoužíval své jméno, ale bylo jasné, že mluví o sobě.

Bylo zřejmé, že notebook neskrýval proto, že by se věnoval nevhodnému obsahu, ale proto, že se v něm vypisoval z věcí, o kterých nám nechtěl říct. Anonymní prostředí mu dodávalo pocit bezpečí. Najednou mi došlo, že zatímco my jsme měli pocit, že je všechno v pořádku, on dlouho bojuje s tlaky ze školy, které nedokáže nahlas pojmenovat.

Když přišel domů, seděla jsem s notebookem zavřeným v klíně. Nechtěla jsem ho peskovat ani kontrolovat. Jen jsem mu řekla, že vím, že se trápí, a že budu raději, když mi to poví sám, než aby všechno dusil. V první chvíli se lekl a byl naštvaný, že jsem viděla něco, co nechtěl sdílet.

K večeru si sedl ke mně na pohovku a začal vysvětlovat, že se ve škole cítí přetížený a má strach, že nezvládá tempo. Psát si s cizími lidmi mu prý připadalo jednodušší než mluvit s vlastními rodiči, protože se bál našeho zklamání. Bylo mi líto, že to tak cítil, a ještě víc mě zasáhlo, jak snadno dokáže dítě ukrýt vlastní starosti za obrazovku.

Od té doby jsme spolu mluvili pravidelněji a notebook si už neschovává. Nešlo o kontrolu, ale o to, že pochopil, že se na nás může obrátit dřív, než bude hledat útěchu mezi anonymními přezdívkami.