Článek
Nevinná prosba
Tchyně zavolala, že potřebuje auto na jeden den. Prý jede něco zařídit a její má poruchu. Souhlasil jsem bez rozmýšlení. Auto bylo v pořádku, natankované, uklizené. Předával jsem klíčky s pocitem, že se večer vrátí a tím to skončí. Nic nenasvědčovalo tomu, že bych měl mít obavy.
Auto přivezla včas. Poděkovala, klíčky položila na stůl, prohodila pár vět a odešla. Neřekla nic zvláštního. Ani já jsem si ničeho nevšiml. Až do chvíle, kdy jsem šel do auta něco vyzvednout. Otevřel jsem dveře a okamžitě mě praštil do nosu zvláštní zápach.
První pohled dovnitř
Sedl jsem si za volant a ztuhl. Sedačky byly špinavé, na podlaze zaschlé bláto a něco, co jsem nechtěl identifikovat. Zadní sedadla byla sklopená a celý kufr plný mokrých dek, prázdných pytlů a starých hadrů. Vypadalo to, jako by v autě někdo převážel něco živého nebo mrtvého. Srdce mi začalo bušit a na chvíli se mi zamotala hlava.
Nechápal jsem, co se v tom autě dělo. Nebyla to jen špína z výletu. Bylo to chaotické, nehygienické, zanedbané. Auto, o které se starám, najednou vypadalo jako pojízdná skládka. V tu chvíli jsem měl chuť zavřít dveře a dělat, že se nic nestalo. Ale nešlo to. Když jsem se tchyně zeptal, co s autem dělala, odpověděla lehkovážně. Prý pomáhala známému stěhovat věci ze starého domu. Prý to trochu ušpinili, ale že se to přece umyje. Neviděla v tom problém. Neomluvila se. Spíš byla dotčená, že to řeším.
Rozdílný pohled
Snažil jsem se jí vysvětlit, že auto není dodávka. Že se aspoň sluší říct, k čemu ho chce použít. Mávla rukou. Řekla, že v rodině se přece neřeší takové detaily. V tu chvíli mi došlo, že pro ni je moje věc automaticky k dispozici. Bez ohledu na následky. Manželka byla rozpolcená. Chápala mě, ale zároveň ji nechtěla konfrontovat. Řekla, že to vyčistíme a že to nemá cenu hrotit. Já ale cítil, že nejde jen o auto. Jde o hranice. O to, že když je jednou překročíš a nic neřekneš, příště to bude horší.
Auto jsem vyčistil. Ten zápach zmizel, špína taky. Ale pocit, že někdo považuje moje věci za samozřejmost, zůstal. Od té doby auto nepůjčuji. Ne proto, že bych byl lakomý, ale proto, že respekt se nepozná podle toho, kdo si co půjčí. Pozná se podle toho, v jakém stavu to vrátí. A ten den jsem pochopil, že mdloby nebyly jen z pohledu do auta, ale z uvědomění, jak snadno se dá dobrá vůle zneužít.
