Článek
Přijít si jak nejhorší matka na světě
Seděly jsme s holkama na kafíčku. Znáš to, děti lítají kolem, my si snažíme v klidu vypít cappuccino, které už je stejně studené. A pak to padlo. „Vařila jsem včera ty karbanátky s cuketou a bramborem, děti to milují!“ říká Jana a všechny souhlasně přikyvují. A pak se ta jedna otočí na mě: „A co ty, co vaříš dětem nejradši?“
A já? Zrudnu, napiju se vody, abych si koupila pár vteřin, a pak to ze mě vypadne: „Já… no… my spíš tak nějak improvizujeme. Občas rohlík, občas jogurt, pizza z trouby…“ A najednou jsem cítila, jak padla mlha ticha. Jako kdybych právě přiznala, že je doma mlátím vařečkou. „To vážně doma nevaříš?“ šeptla jedna a druhá se hned přidala: „Co jim pak dáváš jíst?“
Děti nejsou hloupé
Hele, já nejsem žádná líná kráva. Ale když makáš osm hodin, pak letíš pro děti do školky, do obchodu, řešíš úkoly, prádlo, hračky rozházený úplně všude – fakt máš ještě energii na tříchodový menu? Jasně, občas uvařím. Ale rozhodně ne denně a rozhodně ne s láskou.
Moje děti žijou. Jsou zdravý. A představ si, že ten rohlík s Lučinou jim fakt chutná. Jednou jsem se přemohla a udělala kuře na paprice. Po dvou soustech mi starší dcera řekla, že to chutná „divně“ a že chce radši chleba s máslem. No tak jako sorry, že jsem se snažila.
A upřímně? Dneska máš tolik možností. Mražený zeleninový směsi, hotový polívky, pečivo, sýry, ovoce, oříšky – to všechno je jídlo. Jen není na talíři ve stylu Jamieho Olivera. A víš co? Já si už nepřipadám jako horší máma. Jen jiná.
A co když jim dávám víc, než si myslím?
Ten den jsem přišla domů trochu zkroušená. Ale když jsem viděla, jak mi děti běží naproti, objímají mě, smějou se a jedna říká: „Mami, uděláš mi ten toust, co děláš nejlíp na světě?“ – došlo mi to. Možná jim nedávám polívku s játrovými knedlíčky. Ale dávám jim pohodu. Dávám jim mámu, která se s nimi válí po koberci, která s nimi maluje, která jim v noci čte, i když by radši padla do postele jak pytel brambor.
A víš co? Ten toust dělám fakt dobře. Tak dobře, že ho teď chce i můj chlap. A ten vždycky říkal, že „ženská, co nevaří, není ženská“. No, tak teď mě požádal o recept. Možná je to spíš tak: ženská, co se netváří, že stíhá všechno, ale dělá to po svým, je prostě jen upřímná.
Takže příště, až se mě někdo zeptá, co vařím dětem nejradši, odpovím bez mrknutí oka: „Toust. A pak si dáme piškoty a máme všichni klid.“
