Článek
Běžná kontrola
Bylo tam plno. Starší lidé, pár mladších, někdo listoval časopisem, někdo koukal do mobilu. Sedla jsem si ke stěně a snažila se nemyslet na práci, která mě čekala odpoledne. Z ordinace se občas ozvalo pípnutí přístroje nebo hlas sestry. Vedle mě seděla paní, která pořád sledovala dveře. Naproti mně starší pán pomalu vyplňoval papíry. Všechno působilo strašně obyčejně. Klidně. Tak, jak to u lékaře bývá.
Pak se dveře ordinace pootevřely. Sestra stála kousek od nich a mluvila s někým uvnitř. Nemluvila potichu, takže bylo slyšet útržky vět. Říkala, že má připravené další pacienty. Pak začala číst jména ze seznamu. Nejdřív pár cizích jmen, která mi nic neříkala. Pak ale řekla moje jméno.
Zvláštní pocit
V první vteřině jsem si myslela, že jsem se přeslechla. Jenže pak ho zopakovala znovu. Najednou jsem měla pocit, jako by se na mě někdo díval, i když se nikdo nedíval. Jakoby se ten prostor kolem mě na chvíli zúžil. Seděla jsem tam a v hlavě mi běželo, že jsem vlastně jen další jméno na seznamu. Nebyl to strach. Nebylo to nic dramatického. Spíš zvláštní uvědomění. Člověk chodí po světě, řeší svoje starosti, svoje plány, svoje vztahy. A pak někde existuje seznam, kde je jen jméno a čas.
Začala jsem si všímat detailů. Jak studí plastová židle. Jak někdo vedle mě zakašlal. Jak sestra otočila papír na další stránku. Najednou jsem si připadala strašně obyčejně. Jako součást něčeho, co běží každý den, bez ohledu na to, kdo zrovna sedí v čekárně. Napadlo mě, kolikrát asi za den vysloví jména lidí. Kolikrát řekne jméno člověka, který zrovna řeší něco zásadního ve svém životě. A přitom pro ni je to jen další pacient. A nebylo to nepříjemné. Bylo to zvláštně uklidňující. Jako připomínka, že svět se netočí jen kolem mých starostí.
Když mě zavolali dovnitř
Za pár minut otevřela dveře úplně a zavolala mě. Tentokrát přímo. Podívala se na mě a usmála se, úplně normálně. Najednou to zase bylo osobní. Už jsem nebyla jen jméno někde v seznamu. Byla jsem člověk, který si sedá do křesla a odpovídá na otázky. Vyšetření proběhlo úplně běžně. Čtení písmen, kontrola přístrojem, pár dotazů. Nic výjimečného. Ale já měla pořád někde vzadu v hlavě ten moment z čekárny.
Když jsem vyšla ven, šla jsem pomalu. V hlavě jsem si to pořád přehrávala. Ten tón hlasu. Ta obyčejnost celé situace. Doma jsem si položila kartičku pojišťovny na stůl a chvíli na ni jen koukala. Bylo na ní moje jméno. Stejné, jaké jsem slyšela v čekárně. A z ničeho nic jsem si uvědomila, jak zvláštní je, že člověk žije celý život uvnitř svého příběhu, ale pro většinu světa je jen krátký záznam na papíře, který někdo přečte mezi dalšími deseti, a pak se stránka otočí dál.
