Článek
Vzali jsme děti a hurá za zábavou
Když jsem řekla příteli, že bychom mohli vzít děti na pouť, tvářil se nejdřív jako že „ehm, radši ne“, ale pak kývnul. A já byla v euforii. Konečně něco jiného než běžný víkend v Lidlu a na hřišti. Vzali jsme dva kluky, já měla v kabelce šest stovek a přítel asi čtyři. „Tisícovka, no to bude fajn, ne?“ Ne. Nebylo.
Už když jsme došli ke stánkům, bylo mi to trochu podezřelý. První, co kluci viděli, byly obří cukrové vaty. Jedna za 90 korun. „Tak jo, jednou za rok,“ říkám si, ale když jsem platila 180 za dvě hroudy cukru, co se rozplynuly rychleji než moje sny o spoření, začalo mě svrbět obočí. A to byl teprve začátek.
Kolotoče, střelnice a díra do peněženky
Pak přišly kolotoče. Dětská housenka – 80 korun na dítě. Za tři minuty. Pak trampolína, dalších 60. A ještě střelnice, kde dostanete za tři pokusy úplně rozjetou plyšovou žábu, co má jedno oko výš než druhý. Když si přítel chtěl zastřílet, aby „ukázal klukům, že je frajer“, padly dvě stovky jak nic. Netrefil se ani jednou a ještě se tvářil, že to bylo kvůli špatné vzduchovce.
Když jsem chtěla koupit klukům pár lízátek na cestu, zjistila jsem, že mám v peněžence 40 korun. Přítel na tom byl podobně. Stáli jsme u stánku s trdelníkem, na který jsme měli oba hroznou chuť, a jen se na sebe dívali. Trdelník za 90 korun byl teď pro nás luxusní zboží.
Naštěstí už je večer
Za půl hodiny jsme seděli na lavičce u parkoviště a kluci si hráli s plastovými meči, které stály 120 korun za kus. Jediné, co nám zůstalo, byly fotky a pocit, že jsme právě prošustrovali víc peněz než na poslední dovolené v Chorvatsku. Přítel řekl, že už nikdy. A já se mu nedivím.
Pouť už asi dávno není o radosti nebo tradici. Je to obří mašina na peníze. Možná jsem naivní, ale myslela jsem si, že to má být zážitek pro všechny, nejen pro ty, co si můžou v klidu vytáhnout tisícovku a třikrát ji otočit. A víte co? Příští rok vezmu kluky do lesa s termoskou čaje a dvěma croissantama z benzínky. A budu klidnější. I moje peněženka.
