Článek
Pomoc pro kamarádku
S Klárou jsme se znaly téměř deset let. Nescházely jsme se nijak často, ale i tak jsem ji považovala za blízkou. Byla to ta kamarádka, co se ozve, když má těžké období a člověk má pocit, že by měl být nablízku. Tak to bylo i tentokrát. Napsala mi pozdě večer, že se pohádala s přítelem a nemá kde spát. Nabídla jsem jí, ať přijde ke mně a že to všechno společně probereme.
Večer proběhl v pohodě. Udělala jsem čaj, sedly jsme si na gauč, popovídaly si. Nešla do detailů, ale bylo vidět, že je psychicky unavená. Připravila jsem jí deku, rozložila gauč a nabídla zubní kartáček. Cítila jsem se jako dobrý člověk. Věděla jsem, že bych to od ní taky čekala, kdybych byla na jejím místě.
Co to má znamenat
Ráno jsem vstala o něco dřív a chtěla si jen uvařit kávu. Když jsem míjela obývák, zahlédla jsem, jak se Klára přehrabuje v mé skříňce. Nešla ale po knížkách. Měla v ruce starou krabičku, kterou jsem měla úplně vzadu. Schovávala jsem v ní osobní věci. Dopisy od bývalého přítele, deník, pár drobností, které bych neukázala ani sestře.
Zůstala jsem stát a v šoku se zeptala, co dělá. Ani se nezakoktala. Řekla, že ji jen zajímalo, co tam mám, že to vypadalo podezřele, když je to tak schované. A ještě dodala, že jsem ten typ, co si všechno uchovává, protože se bojí pohnout dál. Bohužel to nemyslela ze srandy, ale úplně vážně.
Důvěra je pryč
Klára si pak v klidu sbalila věci a odešla. Nezavolala, nenapsala. Až po pár dnech mi přišla zpráva, že to nemyslela zle a že jsem si to vzala moc osobně. Ale pro mě už bylo pozdě. Nešlo o obsah krabičky, ale o ten přístup. O drzost, s jakou mi sáhla do soukromí a ještě se mi vysmála.
Od té doby si dávám větší pozor, koho si pouštím k tělu. Pomoc ano, ale ne na úkor vlastní důstojnosti. Některé lidi nepoznáš, dokud jim nedáš příležitost ti ublížit. Nejvíc mě překvapilo, že to udělala zrovna ona. Do ní bych to totiž nikdy neřekla.
