Článek
Nenápadný zvrat
Pracovali jsme spolu delší dobu a ze začátku šlo jen o běžný pracovní vztah. Společné porady, krátké vtípky u kávovaru, občasná pomoc s úkolem navíc. Postupně jsem si ale začala všímat, že se na něj těším víc než na ostatní. Zajímal se o mé názory, ptal se na věci mimo práci a já měla pocit, že mezi námi vzniká něco víc. Nešlo o žádné velké flirtování, spíš o drobné momenty, které se mi v hlavě skládaly do obrazu, jaký jsem sama chtěla. Dlouho jsem si to odmítala přiznat. Říkala jsem si, že je to jen přechodné a že to přejde samo.
Rozhodnutí
Čím víc času ubíhalo, tím těžší bylo tvářit se, že se nic neděje. Začala jsem být nervózní, když byl poblíž a zklamaná, když si mě nevšímal. Uvědomila jsem si, že se chovám jinak než dřív. Nakonec jsem dospěla k závěru, že otevřenost je lepší než tiché doufání. Nechtěla jsem ho dostat do nepříjemné situace, proto jsem si vybrala klidný okamžik mimo kancelář. Řekla jsem mu, že ke mně přerostl z role kolegy v někoho, kdo je mi blízký, a že jsem cítila potřebu být upřímná.
Reakce, na kterou jsem nebyla připravená
Jeho odpověď byla chladná, ale to nejhorší teprve přišlo. O pár dní později se k tomu vrátil na poradě. Před ostatními kolegy pronesl poznámku, která jasně odkazovala na mou zpověď. Zlehčoval ji, udělal z ní vtip a ze mě někoho, kdo si plete práci s osobním životem. V místnosti bylo ticho, pak se někdo nervózně zasmál. Já seděla jako přikovaná. Cítila jsem stud, vztek i ponížení. V jednu chvíli jsem měla pocit, že se mi zhroutila půda pod nohama.
Složité období
Od té chvíle se všechno změnilo. Kolegové se ke mně chovali opatrně, někteří se mi vyhýbali, jiní se tvářili, že se nic nestalo. Já sama jsem si připadala menší a slabší. Každé ráno jsem zvažovala, jestli mám vůbec sílu jít do kanceláře. Nejvíc bolelo, že jsem nikomu neublížila a přesto jsem byla vykreslená jako problém. Začala jsem pochybovat o sobě a o tom, jestli jsem neměla mlčet.
To není moje ostuda
Postupně mi došlo, že stud nepatří mně. Udělala jsem jediné a to že jsem byla jen upřímná. To, že on zvolil zesměšnění místo respektu, o mně nic nevypovídá. Nepřestalo to bolet ze dne na den, ale přestala jsem se obviňovat. Dnes už vím, že city nejsou slabost a že skutečnou ostudu si člověk udělá tehdy, když pošlape důvěru druhého. A i když se ten obraz v očích kolegů možná nikdy úplně nesmaže, já sama se na sebe dokážu znovu podívat bez studu.
