Článek
Adventní věnec, symbol očekávání, světla a příprav na Vánoce, má své kořeny v poměrně nedávné historii, i když jednotlivé symboly, ze kterých vznikl, sahají hluboko do tradic evropských národů. Dnes jej vnímáme jako samozřejmost, součást každé domácnosti v týdnech před Vánocemi, ale jeho cesta k současné podobě byla překvapivě dlouhá a plná proměn. A zejména význam jmen jednotlivých svící, jejich pořadí i tradice zapalování vznikaly postupně a mají v sobě mnohem více, než se na první pohled zdá.
Myšlenka adventního věnce se zrodila v roce 1839 v německém Hamburku, kde teolog Johann Hinrich Wichern pracoval s chudými dětmi. Byl advent a děti se den co den ptaly, kdy už budou Vánoce. Aby jim dlouhé čekání zpřehlednil, vzal dřevěné kolo z vozu, pověsil jej na strop a zasadil do něj svíce, velké pro neděle, malé pro všední dny. Každý den se zapálila jedna svíce, světlo přibývalo a děti viděly, že Ježíšovo narození se blíží. Tento první adventní věnec měl čtyřiadvacet svíček. Teprve později se ustálila podoba se čtyřmi svícemi, jednou pro každou adventní neděli. Tento krok nesl hlubší duchovní význam, nebylo to jen počítadlo dní, ale symbol postupného příchodu světla do světa.
Kruh věnce, spletený z jehličí, měl připomínat věčnost. Jehličnan zůstává zelený i v zimě, kdy všechno ostatní ztichne a odpočívá. Kruh beze začátku a konce zase představoval nekonečnost Boží lásky a také naději na nový život. Když se v druhé polovině devatenáctého století věnec začal šířit z protestantského prostředí do katolických oblastí, přibývalo i symbolických výkladů. Věnec se tak stal nejen dekorací, ale i malým domácím oltářem připomínajícím hluboký duchovní příběh.
S postupem času se začala čtyři světla adventu interpretovat různými způsoby. V kostele se používala liturgická barevnost, tři fialové svíce a jedna růžová pro třetí neděli, která je spojena s radostí. V domácnostech převažovaly barvy praktické nebo dekorativní, červená, bílá, zlatá. Bez ohledu na barvu však každá ze čtyř svící dostala svoje tradiční jméno, které neslo duchovní poselství a připomínalo klíčové momenty vánočního příběhu. Tato jména se upevnila až ve 20. století, kdy se věnec stal populárním v celé střední Evropě.
První adventní svíce se nazývá Prorocká. Je spojena s proroky Starého zákona, kteří předpovídali příchod Mesiáše. Zapálení této svíce symbolizuje počátek celého adventního očekávání. Je to svíce naděje, protože proroci lidem připomínali, že i když žijí ve složitých časech, Bůh na ně nezapomněl. Když dnes rodina zapálí první svíčku, většinou v podvečer první adventní neděle, začíná tím čas zastavení, návratu k sobě a pomalého přeladění na předvánoční klid. V mnoha domácnostech tuto první svíci zapaluje nejstarší člen rodiny, jinde rodiče nebo ten, kdo má tradici nejvíce v srdci. V některých rodinách se při tom čte krátká modlitba nebo úryvek textu o prorocích, jinde se prostě jen ztiší a společně sledují, jak první plamen prozáří místnost.
Druhá svíce se nazývá Betlémská. Odkazuje k cestě do Betléma, k Josefovi a Marii, kteří putovali k zápisu do města svých předků. Je to svíce víry a připomíná také Mariino přijetí poselství, že se jí narodí syn. Zapaluje se o druhé adventní neděli. V některých regionech bývalo zvykem, že druhou svíci zapálí nejmladší člen rodiny, dítě, protože symbolizuje Mariino dítě, které se mělo narodit. V jiných krajích druhou svíci zapaluje někdo, kdo je v rodině „nestranný“, aby symbolizoval rovnost lidí na cestě do Betléma. Betlémská svíce bývá často spojována s rodinným putováním, v některých domácnostech právě v tento den vytahují betlém a připravují místo pro figurky, které se postaví až na Štědrý den.
Třetí svíčka se nazývá Pastýřská. Je spojena s pastýři, kteří jako první přijali zprávu o narození Ježíše. Je to zároveň svíce radosti, protože pastýři se radovali ze zprávy, kterou jim přinesl anděl. V liturgii je tato neděle nazývána Gaudete, radujte se. Proto je svíce často růžová, na rozdíl od ostatních tří. Zapaluje se při třetí adventní neděli, která má uvolněnější a slavnostnější tón než ostatní adventní dny. V domácnostech tuto svíci tradičně zapaluje ten, kdo je obvykle nejpraktičtější, symbolicky „pastýř“. V některých rodinách to býval tatínek jako ten, kdo rodinu chrání, jinde ten, kdo je právě doma, nebo kdokoli, kdo si to přeje. Pastýřská svíce bývala spojena se zpěvem koled a v některých domácnostech právě o třetí adventní neděli začínaly první vánoční návštěvy, protože atmosféra byla radostnější a méně poklidná než na začátku adventu.
Čtvrtá svíce se nazývá Andělská. Odkazuje k nebeským poslům, kteří zvěstovali narození Spasitele a kteří přinášejí pokoj. Je to svíce míru, lásky a ztišení před samotnými Vánocemi. Zapaluje se v poslední adventní neděli, často velmi blízko Štědrého dne. Je to okamžik, kdy se rodiny snaží být spolu, i když předvánoční shon vrcholí. Andělskou svíci většinou zapalují rodiče nebo společně celá rodina, protože má symbolizovat jednotu a společné přijetí vánočního poselství. V některých krajích bývalo zvykem zapálit tuto svíci ve chvíli, kdy byly všechny domácí práce dokončeny, aby do domu už nevstoupilo nic zbytečného, jen čistota a pokoj.
Kromě těchto čtyř základních jmen se v některých tradicích používají i jiné názvy, například svíce Naděje, Víry, Radosti a Lásky. Tyto modernější názvy se ujaly hlavně v rodinách, kde adventní věnec není vnímán tolik nábožensky, ale spíše symbolicky či poeticky. Tradiční výklady však vycházejí ze starších biblických událostí a odrážejí příběh, který vedl od proroků až k narození dítěte v Betlémě.
Historicky byla otázka, kdo přesně svíce zapaluje, mnohem významnější než dnes. Advent patřil k nejdůležitějším obdobím roku a každé gesto mělo svůj význam. První svíci často zapalovala hlava rodiny, aby symbolicky vedla ostatní do duchovního období. Druhou pak někdo mladší a třetí ten, kdo nesl odpovědnost za každodenní rodinný život. Čtvrtou svíci zapalovala celá rodina společně, protože poslední adventní neděle byla významem blíže k samotnému Štědrému večeru než kterémukoli jinému dni.
V některých regionech se uchovaly i drobné místní zvyky. Například na Moravě býval zvyk, že třetí svíci zapaluje ten, kdo je zrovna takzvaně „na řadě“ – podle toho, kdo zažil v rodině v uplynulém roce největší radost, protože právě svíce radosti mu patřila. Naopak čtvrtá svíce byla často svěřována někomu, kdo byl v rodině nositelem klidu, tomu, kdo dokázal utišit spory, přinést harmonii nebo zklidnit rozpory. V některých rodinách to bývala maminka, v jiných babička nebo kdokoli, kdo měl dar přinášet mír.
Adventní věnec také nebyl vždy umístěn na stole. Ve starších německých a rakouských krajích visel nad stolem ze stropu, aby připomínal svůj původ – Wichernův věnec zavěšený v sirotčinci. Zapalování svíček pak vyžadovalo určitou obřadnost, protože bylo potřeba jej snížit na provaze, zapálit a zase vytáhnout nahoru. Tento zvyk se udržel spíše v alpských oblastech, ale dodnes ho lze najít v některých chalupách, kde se dbá na tradice.
Postupem času se symbolika svící stala součástí běžného rodinného života. Dnes už málokdo dodržuje přesné pořadí toho, kdo svíci zapaluje, ale základní struktura zůstala. První svíce – začátek a naděje. Druhá – cesta, víra a Betlém. Růžová třetí – radost pastýřů. A čtvrtá – andělský pokoj.
Historický ráz adventního věnce je tak ve skutečnosti mnohem pestřejší, než se může zdát. Je to příběh, který začal v hamburském sirotčinci, ale který kořeny sahá až k dávným prorokům a starým zvykům přinášení světla do zimní tmy. Každá svíce v sobě nese jinou vrstvu tohoto příběhu. A kdo svíci zapaluje, ať už nejstarší, nejmladší, nebo celá rodina najednou, navazuje na dlouhý řetězec tradic, který spojuje generace a připomíná, že advent je časem světla, pokoje a očekávání.
Tak se z adventního věnce stal nejen symbol Vánoc, ale i malý historický dokument, který vypráví o tom, jak lidé po generace hledali světlo v temnotě zimy, jak si pomáhali rituály pochopit čas a jak dokázali propojit staré příběhy s novými zvyky.
A právě díky této jedinečné směsi historie, víry a lidskosti zůstává adventní věnec jedním z nejkrásnějších symbolů předvánočního období.
Zdroje:
