Článek
Ráno se v Jizerských horách probouzelo pomalu. Z mlhy se líně nořily siluety smrků a studený vítr nesl z horských luk pach mokrého jehličí. Bylo léto 1949, rok, kdy svoboda znovu mizela, tentokrát v temném stínu rudé hvězdy.
Na úbočí jednoho z hřebenů, v tichém údolí u osady Jizerka, rozložilo svůj tábor sedm mladých skautů z Liberecka. Přišli sem, aby strávili týden v přírodě v duchu Junáka, který byl po únoru 1948 oficiálně zakázán. Místo dobrodružství a kamarádství se však stalo dějištěm tragédie, o které se mělo dlouho mlčet.
Mlha, strach a svoboda
Vedoucí výpravy, Jiří Haba - tehdy teprve dvacetiletý, byl zkušený skaut. Věděl, jak se v horách chovat, jak rozdělat oheň i jak naslouchat lesu.
Spolu s ním byl v táboře i Tomáš Hübner, rozvážný a tichý kluk s přirozeným smyslem pro zodpovědnost. Když se ráno mlha začala zvedat, Hübner si všiml nepatrného pohybu mezi stromy. „Něco není v pořádku,“ pronesl tiše, jako by mluvil spíš k lesu než ke kamarádům.
Byla to pravda. Skauti byli už několik dní sledováni příslušníky Státní bezpečnosti. Režim měl jasno, skautské tábory, které pokračovaly navzdory zákazu, představovaly potenciální „protistátní činnost“.
V očích komunistických úřadů se z chlapců s lilií na klopě stávali nepřátelé lidu.
Útok
Náhle se ozvalo prasknutí větví a pak první výstřely. Mlha se roztrhla, ale místo světla přinesla křik a chaos.
Skauti, kteří ještě před chvílí zpívali a vařili čaj, se rozprchli mezi stromy. Kulky prošly plachtami stanů, rozmetaly zásoby i sny o dobrodružství.
„Držte se! Les je náš přítel!“ křičel Jiří Haba, ale jeho hlas se ztratil v rachotu samopalů. Tomáš Hübner se snažil krýt mladší kamarády. Utekl k balvanům, kam se s několika z nich ukryl. Když vyběhl pomoci dalším, padl. Zasažen do hrudi. Jiří Haba se k němu rozběhl, i on padl. Dva mladí muži, kteří ještě včera plánovali trasu výletu, zůstali ležet v jehličí.
Útočníci, ozbrojení příslušníci StB, obklíčili zbytek tábora. Několik skautů přežilo jen díky rozkazu jednoho z velitelů. „Klid, soudruzi, neprasečte, necháme si pár živých. Potřebujeme výpovědi.“
Po útoku
Ticho po střelbě bylo tíživé. Les, který do té chvíle býval symbolem svobody a dětství, se změnil v dusivou klec.
Zbylí skauti byli zatčeni a odvlečeni k výslechům. V Liberci, Jablonci i Praze se rozběhly procesy, výslechy plné ponižování, bití a psychického nátlaku.
Obvinění? „Protistátní činnost, ilegální sdružování, sabotáž.“
Rodiny o svých synech dlouho nic nevěděly. O smrti Haby a Hübnera se mluvilo šeptem, úřední zprávy mlčely. Mnozí z přeživších skončili ve vězení nebo pracovních táborech, další nesli následky celý život, stigma, strach, a v srdci nevyřčenou bolest.
Skauting v podzemí
Přesto skautský duch nezmizel.
V letech padesátých se zrodila síť ilegálních oddílů, které se scházely tajně, na půdách, v lesích, u potoků. Děti se učily morseovku, přísahy i písně, které zakazoval stát. Všichni věděli, že riskují. Ale právě Akce Jizerka se pro ně stala symbolem. Ne jako memento strachu, ale jako důkaz, že svoboda stojí za to, i když za ni zaplatíš.
Paměť lesa
Dnes, když člověk vystoupá k místu tehdejšího tábora, najde tam křížek a malý kámen s nápisem, „Na památku Jiřího Haby a Tomáše Hübnera, kteří zemřeli za svobodu ducha.“
Les šumí stejně jako tehdy, ale jeho ticho je hlubší. Každá kapka rosy, každý poryv větru připomíná, že svoboda se nerodí sama, že je vykoupena odvahu, kterou měli ti, kteří už se z Jizerky nikdy nevrátili.
Jiří Haba a Tomáš Hübner zůstali v paměti svých druhů jako ti, kteří šli až na konec cesty. Jejich smrt nebyla zbytečná, připomíná, že každá generace musí znovu objevovat, co znamená svoboda. A že odvaha se někdy neměří počtem vítězství, ale schopností obstát, i když se boj zdá ztracený.
Dnes, když skauti znovu staví své tábory a rozdělávají oheň pod hvězdami, možná ani netuší, že plameny, které tančí nad jejich ohništi, nesou i světlo těch, kteří ho kdysi bránili.
Mlha Jizerských hor už dávno rozptýlila střelbu i křik, ale jejich příběh zůstal.
A bude tam, dokud bude někdo, kdo se odváží jít do lesa s čistým svědomím a otevřeným srdcem.
