Článek
Některá místa nepřitahují pozornost velikostí ani slavnou historií. Přesto mají sílu člověka zastavit. Belveder nad osadou Vysoká patří přesně mezi takové. Na první pohled jen rozpadající se zdi na návrší. Na ten druhý zvláštní, téměř hmatatelná atmosféra zapomenuté barokní krajiny.
Zřícenina letohrádku stojí nedaleko Kutné Hory, stranou hlavních turistických tras i ruchu měst. Právě to je na místě možná nejcennější. Ticho. Vítr. Zvuky lesa. A stavba, která už dávno neslouží svému účelu, ale přesto z krajiny nezmizela.
Belveder vznikl na samém konci 17. století na příkaz hraběte Františka Antonína Šporka, jedné z nejpozoruhodnějších postav českého baroka. Špork nebyl jen šlechticem, ale také mecenášem, vizionářem a milovníkem umění. Měl mimořádný cit pro prostor i symboliku krajiny. Nešlo mu pouze o stavby, ale o celkové působení místa.
Název Belveder, „krásný výhled“, nebyl náhodný. Stavba byla situována na vyvýšeném místě s rozhledem do otevřené krajiny Kutnohorska. Letohrádek doplněný kaplí sv. Jana Křtitele nebyl reprezentativním sídlem, ale spíše barokní kompozicí. Místem pro zastavení, rozjímání, možná i pro tiché úniky z formálního světa šlechtických dvorů.
Dnes už je těžké představit si původní podobu stavby. Zůstaly jen monumentální obvodové zdi, torza oken a prázdné prostory, které kdysi vymezovaly místnosti. Přesto Belveder nepůsobí jako obyčejná ruina. Spíš jako zbytek myšlenky, která se nikdy úplně nerozpadla.
Osud letohrádku byl podobný jako u mnoha drobných barokních staveb. Po požáru na konci 19. století už nebyl obnoven. Bez využití a péče postupně chátral. Čas si vzal střechu, interiéry i detaily. Zůstala kostra. A zvláštní klid, který dnes paradoxně tvoří hlavní hodnotu místa.
Když člověk stojí uvnitř zdí, snadno pochopí, proč Špork podobná zákoutí vytvářel. Nebyla to architektura okázalosti, ale pocitu. Prostor, světlo, výhledy, samota. Baroko zde není jen historickou epochou, ale náladou.
František Antonín Špork ostatně zanechal výraznou stopu i na jiných místech české krajiny. Nejznámější je bezpochyby Kuks, jeho životní projekt a symbol spojení architektury, spirituality a umění. Právě zde vznikl jedinečný soubor staveb, soch a myšlenek, který dodnes patří k vrcholům českého baroka.
Se Šporkovým jménem je spojen také Betlém u Kuksu, galerie barokních soch Matyáše Bernarda Brauna rozesetých v lesní krajině. I zde je patrná typická šporkovská poetika, propojení přírody, symboliky a tichého vnitřního prožitku. Krajina se stává součástí díla.
Méně známé, ale neméně zajímavé jsou Šporkovy aktivity v Lysé nad Labem nebo jeho kulturní a intelektuální vliv na dobu, ve které žil. Špork byl osobností, která výrazně přesahovala rámec běžného šlechtice své éry.
Belveder u Vysoké tak není jen zapomenutou zříceninou. Je drobným střípkem většího příběhu. Příběhu člověka, který dokázal vnímat krajinu jinak než většina jeho současníků. A který do ní zanechal stavby, jež měly působit spíše na duši než na okázalou reprezentaci.
Dnes je Belveder místem ticha. Bez davů, bez vstupenek, bez turistického lesku. Jen zdi, světlo a krajina. A možná právě proto je jeho účinek silnější než kdy dřív.
---
František Antonín Špork (1662–1738) byl významný český barokní šlechtic, mecenáš umění a podporovatel kultury.
Proslul především vybudováním jedinečného areálu Kuks, kde spojil architekturu, sochařství a duchovní symboliku. Podporoval sochaře Matyáše Bernarda Brauna a stál u vzniku slavných barokních plastik, včetně Betléma u Kuksu.
Byl známý svými svobodomyslnými názory, zájmem o filozofii a kritikou tehdejších poměrů, což ho přivedlo do konfliktů s církevní autoritou. Dnes je považován za jednu z nejvýraznějších a nejzajímavějších osobností českého baroka.
