Článek
Do Adršpachu se nevracím jen kvůli skalám. Vracím se sem také kvůli místům, která většina lidí mine bez povšimnutí. Zatímco davy míří do skalního města, já scházím k tyrkysově zbarvené hladině Křišťálové pískovny. Na první pohled je to jen krásné jezero obklopené lesem. Když se ale na chvíli zastavím a zaposlouchám se do ticha, mám pocit, že tohle místo chce něco vyprávět.
Sedím na břehu a přemýšlím, jak asi vypadalo před více než sto lety. Dnes se ve vodě odrážejí borovice a pískovcové stěny, po hladině poletují vážky a z lesa se ozývá zpěv ptáků. Tehdy tu však místo ticha vládl pracovní ruch.
Historie Křišťálové pískovny se začala psát v roce 1920. Právě tehdy zde byla zahájena těžba mimořádně kvalitního sklářského písku. Nebyl to obyčejný písek. Díky vysokému obsahu oxidu křemičitého a malému množství příměsí představoval cennou surovinu pro český sklářský průmysl. To, co dnes připomíná přírodní jezero, bylo tehdy postupně vznikajícím lomem.
Když zavřu oči, dokážu si to místo živě představit. Lesní cestou přicházejí dělníci. Někteří nesou nářadí, jiní připravují techniku. Začíná další směna. V lomu se třídí vytěžený písek, geologové zkoumají kvalitu dalších vrstev a okolní les se plní hlukem práce. Člověk by jen stěží uvěřil, že se jednou všechno promění v jedno z nejklidnějších míst Adršpašska.
S každým dalším rokem se lom zvětšoval. Krajina se měnila a lidé postupně pronikali stále hlouběji do pískovcových vrstev. Součástí geologického průzkumu byla také průzkumná štola a dvě průzkumné šachty. Dodnes se o nich mezi návštěvníky příliš nemluví. Průzkumná štola měří přibližně 156 metrů a dnes už neslouží lidem. Našla v ní útočiště řada druhů netopýrů, pro které představuje významné zimoviště.
Procházím pomalu kolem vody a přemýšlím, kolik lidí si tuto historii vůbec uvědomuje. Většina návštěvníků obdivuje průzračnou hladinu a pořizuje fotografie. Jen málokdo ví, že pod touto vodou se skrývá bývalé dno lomu, odkud se desítky let odvážela surovina pro výrobu skla.
Na počátku sedmdesátých let těžba skončila. Stroje odjely, dělníci odešli a lom se začal postupně zaplňovat podzemní vodou. Příroda si začala své území brát zpět. Tam, kde dříve dominovala lidská práce, začaly růst stromy, keře a mechy. Z bývalého průmyslového prostoru vzniklo místo, které dnes působí téměř pohádkově.
Jenže tím příběh nekončí.
Po ukončení těžby byla pískovna pro veřejnost uzavřena. Přesto si sem lidé našli cestu. Jen málokdo dnes ví, že byla Křišťálová pískovna v minulosti nelegálně využívána také jako nudistická pláž. Místní o tom dobře věděli a šeptem si o tom vyprávěli. Teprve když se bývalý vjezd do pískovny změnil na hlavní vstup do Adršpašských skal a kolem jezera vznikl turistický okruh, tato kapitola historie postupně skončila.
Adršpach
Usmívám se. Každé místo má své příběhy. Některé jsou slavné a znají je tisíce lidí. Jiné zůstávají ukryté mezi stromy a připomínají je jen staré dokumenty nebo vzpomínky pamětníků.
Ještě jednou se rozhlédnu kolem sebe. Tyrkysová voda je klidná jako zrcadlo. Jen vítr občas rozčeří hladinu. Ve svazích nad pískovnou se ukrývají nenápadné stopy geologického průzkumu a pod hladinou odpočívá místo, kde se po více než půl století psala historie těžby sklářských písků.
Když odcházím zpět ke skalnímu městu, napadne mě, že největší poklady Adršpachu možná nejsou jen vysoké skalní věže. Jsou to i příběhy, které krajina trpělivě střeží a vypráví jen těm, kteří jsou ochotni se na chvíli zastavit a naslouchat.
