Článek
Vídeň, rok 1847
Za zdmi císařské Všeobecné nemocnice přicházejí na svět každý den desítky dětí. Chodbami se nese jejich první pláč, porodní báby spěchají od lůžka k lůžku a mladí medici hrdě nastupují na své ranní vizity. Na první pohled je to místo, kde se rodí nový život. Jenže sotva utichne radost z narození dítěte, začíná jiný příběh. Příběh, který až příliš často končí smrtí.
Matky, které ještě před několika hodinami držely své novorozené děti v náručí, náhle dostávají vysoké horečky. Jejich těla zachvacuje třes, bolesti sílí a během několika dnů mnohé z nich umírají. Lékaři mluví o nešťastné náhodě, o Boží vůli nebo o záhadných výparech ve vzduchu. Nikdo nezná skutečnou příčinu.
Zpráva o děsivé pověsti porodnice se rychle šíří Vídní. Některé těhotné ženy raději rodí doma nebo dokonce na ulici, protože věří, že právě tam mají větší šanci přežít než v nejmodernější nemocnici habsburské monarchie.
Mezi lékaři tehdy pracuje devětadvacetiletý maďarský porodník Ignaz Semmelweis. Na rozdíl od většiny svých kolegů odmítá přijmout, že jde o osud. Každé úmrtí si zapisuje, porovnává čísla a hledá jedinou věc, která by vysvětlila, proč na jednom oddělení umírá tolik žen, zatímco na druhém je úmrtnost několikanásobně nižší.
Rozdíl je překvapivý. Na prvním oddělení rodí ženy za pomoci lékařů a mediků, kteří předtím provádějí pitvy zemřelých. Na druhém pracují především porodní asistentky. Semmelweis však stále neví proč.
Pak přijde událost, která změní dějiny medicíny.
Jeho kolega, profesor soudního lékařství Jakob Kolletschka, se při pitvě nešťastnou náhodou poraní skalpelem. Během několika dnů zemře na těžkou infekci. Když Semmelweis pročítá pitevní zprávu, zarazí se. Příznaky jsou téměř totožné s těmi, které denně vídá u umírajících rodiček.
Jakob Kolletschka
V tu chvíli do sebe všechno zapadne.
Lékaři každé ráno přecházejí z pitevny přímo na porodní sál. Na rukou si odnášejí takzvané kadaverózní částice z těl zemřelých a nevědomky je přenášejí do otevřených porodních ran svých pacientek. O bakteriích tehdy ještě nikdo neví, přesto Semmelweis pochopil něco, co ostatním unikalo. Smrt se nešíří vzduchem. Přinášejí ji samotní lékaři.
Okamžitě zavádí jednoduché opatření. Každý, kdo vstoupí na porodní oddělení, si musí nejprve důkladně umýt ruce v roztoku chlorového vápna.
Výsledky jsou ohromující. Během několika měsíců klesne úmrtnost rodiček z více než deseti procent přibližně na jedno až dvě procenta a v některých měsících dokonce ještě níže. Tam, kde téměř každý den umíraly ženy, začínají odcházet domů zdravé matky se svými dětmi.
Člověk by čekal uznání. Místo něj však přichází odpor. Mnoho lékařů odmítá připustit, že by právě oni mohli být příčinou smrti svých pacientek. Přijmout Semmelweisovu teorii by znamenalo přiznat, že nespočet žen možná zemřel zbytečně. Jeho kolegové se mu vysmívají, zpochybňují jeho závěry a postupně ho vytlačují na okraj lékařské společnosti.
Osamělý boj za pravdu na něm zanechá hluboké stopy. V roce 1865 je proti své vůli převezen do ústavu pro duševně nemocné. O několik týdnů později pravděpodobně umírá na sepsi po zaníceném poranění ruky. Ironií osudu podlehne infekci, proti které celý život bojoval.
Poslední fotografie Ignáce Semmelweise z roku 1864 od Ludwiga Angerera, dvorního fotografa kk ve Vídni.
Teprve práce Louise Pasteura a Josepha Listera o několik let později definitivně potvrdí, že Ignaz Semmelweis měl pravdu. Muž, kterého jeho současníci odmítali poslouchat, se zpětně stal jedním z největších zachránců lidských životů v dějinách medicíny.
Dnes si mytí rukou před ošetřením pacienta připadá jako samozřejmost. Ve skutečnosti je to odkaz lékaře, který se nebál postavit autoritám, i když za svou pravdu zaplatil téměř vším.
