Článek
Byl konec března roku 1913 a hory se tvářily klamavě mírumilovně. V údolích Krkonoš se už mluvilo o jaru, sníh tam byl těžký a mokrý, potoky se probouzely k životu a lidé si začínali myslet, že nejhorší zima je pryč. Jenže hřebeny měly jinou paměť. Tam nahoře se čas řídil vlastními zákony, mráz ještě nepovolil a vítr dokázal během několika minut změnit otevřenou krajinu v uzavřenou past. Právě v těchto místech se měl odehrát příběh, který není jen sportovní tragédií, ale hlubokým lidským vyprávěním o přátelství, odvaze a oběti. Příběh Bohumil Hanč, Václav Vrbata a muže, jehož jméno zůstávalo dlouho ve stínu, Emmerich Rath.
Ráno závodu bylo tiché a napjaté. Na Zlatém návrší se shromáždili závodníci padesátikilometrového vytrvalostního závodu na lyžích, muži zvyklí na bolest, chlad a dlouhé hodiny v pohybu. Dech se jim srážel v bílé obláčky, lyže skřípaly na zmrzlém sněhu a vítr si pohrával s okraji kabátů. Nad hlavami se honily těžké mraky a obloha měla barvu olova. Přesto se závod nerušil. Byla to doba, kdy se odkládání bralo jako slabost a hory se chápaly spíš jako soupeř než jako nevyzpytatelná síla.
Hanč
Hanč stál stranou, klidný a soustředěný. Nepatřil k těm, kteří by hlasitě žertovali nebo dávali najevo nervozitu. Kontroloval si vázání, utahoval rukavice a zhluboka dýchal studený vzduch. Věděl, že ho čeká dlouhý den. Byl zkušený, hory znal a respektoval je. Věřil ale také svému tělu a své vytrvalosti. Když zazněl startovní výstřel, rozjel se plynule, bez spěchu, s vědomím, že skutečný závod se rozhoduje až daleko za prvním obzorem.
První kilometry ubíhaly relativně klidně. Pole závodníků se postupně natahovalo, rytmus kroků a klouzání lyží vytvářel monotónní zvuk, který se nesl otevřenou krajinou. Vítr však sílil. Zpočátku to byly jen poryvy, které zvedaly sníh ze země, ale brzy se změnily v souvislou stěnu. Sníh začal padat vodorovně, stopy mizely během několika minut a orientace se stávala stále obtížnější. Mráz zalézal pod oblečení a bral cit do prstů. Jeden závodník po druhém vzdával. Otáčeli se zpět, mizeli v mlze, hledali cestu do bezpečí.
Vrbata
Hanč pokračoval. Ne proto, že by byl zaslepený touhou po vítězství, ale proto, že stále cítil sílu a věřil, že dokáže bouři projít. Každý další kilometr byl ale těžší. Vítr mu rval dech, sníh pálil do obličeje a únava se plížila pomalu, ale neúprosně. Krajina kolem se zmenšila na úzký pruh viditelnosti, v němž se ztrácely všechny jistoty.
Zatímco Hanč bojoval s horami, Václav Vrbata stál opodál trati. Nebyl závodníkem, přišel jen fandit příteli, být nablízku a sledovat jeho výkon. Vítr mu rval čepici z hlavy, sníh mu bodal do tváře a chlad mu zalézal až ke kostem. V té chvíli ale pochopil něco, co mnozí jiní ještě neviděli. Tohle nebylo obyčejné zhoršení počasí. To, co se blížilo, byla plnohodnotná horská bouře, schopná zabíjet.
Rozhlížel se po planině, snažil se zahlédnout Hanče, ale místo známé siluety viděl jen prázdno a mlhu. Závodní pole se rozpadlo, lidé mizeli jeden po druhém. Vrbatu sevřel neklid, který se rychle změnil v rozhodnutí. Nemohl jen stát a čekat. A právě v té chvíli si všiml, že vedle něj stojí ještě jeden muž, který se dívá stejným směrem a se stejnými obavami.
Emmerich Rath nebyl Čech. Nebyl ani náhodným divákem. Byl sportovec, muž zvyklý na vytrvalostní výkony, na chlad a nepohodlí. Hory respektoval a věděl, co dokáže bouře na hřebenech. Jejich pohledy se setkaly a nebylo třeba slov. Oba věděli, že někde nahoře je člověk, který může být v ohrožení života. Rozhodnutí padlo rychle a bez patosu. Vyrazili proti vánici.
Jít proti horské bouři znamená bojovat s prostorem samotným. Svět se zmenší na několik metrů, zvuky se rozplývají v hukotu větru a čas přestává mít smysl. Každý krok je nejistý, každý nádech pálí v plicích. Vítr je rval zpět, sníh jim zalepoval oči a bořil se pod nohama. Křičeli, volali Hančovo jméno, ale jejich hlasy mizely v prázdnotě. Přesto pokračovali dál, vedeni spíš instinktem než jistotou.
A pak ho spatřili. Hanč stál uprostřed bílé pustiny, spíš se kolébal, než aby skutečně stál. Oči měl kalné, pohyb zpomalený, ruce neovladatelné. Podchlazení už převzalo vládu nad tělem. Vrbata k němu přiběhl jako první. Neváhal ani vteřinu. Svlékl si kabát, pak šálu, další vrstvy oblečení a oblékal jimi Hanče vlastníma rukama, které už sotva cítil. Rath pomáhal, podpíral ho, mluvil na něj, snažil se ho udržet při vědomí. Slova byla krátká, úsečná, urvaná větrem.
Bylo jasné, že času je málo. Všichni tři to cítili. Síly ubývaly a bouře nepolevovala. Neexistovalo řešení, v němž by se dolů dostali všichni. Směr byl jediný, k Labské boudě. Hanč se musel pokusit jet. Každý metr byl šancí. Vrbata to pochopil jako první. Zůstal stát. Bez kabátu, bez ochrany, vystavený vánici. Neudělal to z nerozumu ani z hrdinského patosu. Udělal to proto, že věděl, že jinak Hanč nepřežije.
Rath stál mezi nimi a chápal cenu toho rozhodnutí. Viděl Vrbatovu tvář, už bledou a ztuhlou, a Hančův pohled, v němž se mísila únava s posledním zbytkem vůle. A pak udělal to nejtěžší, co může člověk v horách udělat. Otočil se. Věděl, že musí přivolat pomoc. Věděl také, že když zůstane, zahynou všichni tři. Ten okamžik se mu navždy vryl do paměti.
Cesta zpět byla peklem. Vítr mu rval tělo, sníh mu bodal do obličeje jako jehly a každým krokem bojoval nejen s terénem, ale i s vlastními výčitkami. V hlavě se mu znovu a znovu vracel obraz dvou mužů v mlze. Přesto šel dál. Ne proto, že by byl silnější než ostatní, ale proto, že věděl, že to musí udělat. Když se konečně dostal do bezpečí, byl promrzlý, vyčerpaný a fyzicky na pokraji sil.
Pomoc vyrazila, ale hory už si vybraly svou daň. Hanče našli nedaleko Labské boudy. Ležel ve sněhu, klidný, jako by spal. Vrbatu našli dál na hřebeni, bez kabátu, přesně tam, kde se rozhodl zůstat. Bouře mezitím utichla a nad krajinou se rozprostřelo ticho, které bylo téměř hmatatelné. Hory mlčely. Ne proto, že by neměly co říct, ale proto, že jejich řeč je jiná než lidská.
Rath
Zpráva o tragédii se rychle rozšířila. Lidé mluvili o hrdinství, o oběti, o přátelství, které se nezaleklo ani smrti. Jména Hanče a Vrbaty se stala symbolem. Pomníky, vzpomínky, vyprávění. Jméno třetího muže se však zmiňovalo méně. Možná proto, že přežil. Možná proto, že byl Němec v době, kdy se svět dělil podle národností. A přesto byl nedílnou součástí toho příběhu.
Emmerich Rath nesl dál paměť toho dne. Nesl ji v sobě, v tichu a vzpomínkách, které se nevytrácely. Věděl, že odvaha nemá jen podobu oběti, ale i rozhodnutí vrátit se a žít s tím, co se stalo. Jeho role nebyla menší jen proto, že nezemřel. Byla jiná, ale stejně lidská.
Když dnes člověk stojí na hřebenech Krkonoš a vítr mu bere dech, není těžké si ten obraz vybavit. Tři postavy v mlze. Jedna, která jede vstříc poslední naději. Jedna, která zůstává, protože ví, že to je jediná možnost. A jedna, která se vrací, aby mohla vyprávět. Hory tam stojí dál, stejné a přitom pokaždé jiné. A příběh Hanče, Vrbaty a Ratha v nich zůstává jako tiché memento, že skutečné hrdinství se často rodí v okamžicích, kdy nezbývá nic než lidskost.
Hlavní účastníci záchranného pokusu
Václav Vrbata - obětoval vlastní život,
poskytl Hančovi své teplé oblečení,
zůstal na hřebeni v bouři a zemřel na podchlazení.
Emmerich Rath - zkušený vytrvalec a lyžař, spolu s Vrbatou Hanče našel v terénu, pomohl ho stabilizovat a nasměrovat k Labské boudě, poté
odešel pro pomoc. Jako jediný přežil,
jeho svědectví je klíčovým zdrojem informací o průběhu událostí.
Organizátoři závodu - jména nejsou jednotně uváděna. Rozhodli o vyslání pátracích skupin, když bylo jasné, že se Hanč nevrátil. Jejich reakce byla opožděná, což je dodnes předmětem historických debat.
Obyvatelé a personál Labské boudy - podíleli se na následném hledání a nalezení těla Hanče. Poskytli zázemí přeživším a účastníkům pátrání.
Další závodníci - někteří se pokusili závodníky hledat, ale byli odrazeni extrémním počasím, k Hančovi se již nedostali.
Horská služba jako instituce tehdy neexistovala, založena až roku 1935, mimochodem i v reakci na tuto tragédii.
Neexistoval žádný organizovaný záchranný systém, vše bylo improvizované.
---
Hory si nevybírají podle jmen ani podle hranic. Berou si jen odvahu, slabost i rozhodnutí, která padnou v mrazu a mlze. Tento příběh je poctou chlapům hor, těm, kteří v nejhorší chvíli dokázali myslet na druhé víc než na sebe, kteří neuhýbali, když šlo o lidský život, a kteří pochopili, že skuteční hrdinové nejsou ti, kdo zvítězí, ale ti, kdo obstojí, ti kteří pro pomoc druhému obětují nejcenější, svůj život.
Památník obětem hor
