Jeskyně Pekárna, výprava Tuláků po stopách pravěkých lovců

Jsou místa, kde člověk udělá pár kroků do lesa a najednou stojí na místě, kde před tisíci lety hořel pravěký oheň.

Jedno takové leží v údolí Říčky v Moravském krasu.

Ráno bylo ještě chladné. Vzduch byl čistý a mezi stromy se držel lehký opar. Údolí řeky Říčky bylo tiché a jen někde v korunách stromů se ozývali první ptáci.

Děti z oddílu Tuláci se okamžitě rozhlížely kolem. „Tak kam dneska?“ zeptal se Matěj a upravil si batoh. Slamák se usmál a podíval se na mě. „Čendo, necháš je chvíli v napětí?“ „Nechám,“ odpověděl jsem. „Ale jen chvíli.“

Lenka si přitáhla mapu blíž. „Dneska půjdeme údolím Říčky. A na konci nás čeká jedno hodně staré místo. „Jak staré?“ ozvala se Eliška. Slamák se zamračil, jako by nad tím opravdu musel přemýšlet. „Tak… asi tak třináct až patnáct tisíc let.“

Děti ztichly. „Počkej… fakt?“ zeptal se Kuba. Přikývl jsem. „Ano. Půjdeme do jeskyně, kde na konci poslední doby ledové tábořili pravěcí lovci.“

Cesta údolím

Stezka se pomalu vinula mezi stromy. Vápencové skály se zvedaly nad lesem a mezi nimi se občas objevil skalní převis nebo menší jeskyně. Dole pod námi tiše šuměla říčka.

Jen kousek odtud leží ještě jedno zajímavé místo. Říčka se na některých místech ztrácí pod zemí v systému ponorů známých jako Hostěnické propadání. Voda se tam propadá do vápencového podzemí a znovu vyvěrá až o několik kilometrů dál. Když jsme o tom dětem vyprávěli, chvíli mlčky poslouchaly šumění potoka. „Takže ta voda teče pod námi?“ zeptal se Matěj. Slamák přikývl. „Jo. V Moravském krasu člověk nikdy neví, kudy vlastně voda právě putuje.“

„Hele, tady je stopa!“ zavolal najednou Honza. Slamák se sklonil k zemi a chvíli ji zkoumal. „Podle mě srnka.“ „A není to vlk?“ zeptal se Matěj. Lenka se zasmála. „Vlk by asi nechal trochu větší stopu.“

První hra

Po chvíli jsem skupinu zastavil. „Tuláci! Dáme si první hru.“ Děti se okamžitě shromáždily.

„Budeme hrát tichou stezku lovců,“ vysvětlil jsem. „Rozdělíme se na dvě skupiny. Jedna půjde napřed a bude značit cestu malými přírodními značkami. Druhá skupina je musí najít.“

„A kdo vyhraje?“ zeptala se Eliška. Slamák pokrčil rameny. „Ten, kdo najde jeskyni.“

Les plný starých stop

Cesta pokračovala hlubším lesem. Slunce už prosvítalo mezi větvemi a světlo kreslilo na zemi dlouhé pruhy.

„Čendo?“ ozvala se Lenka. „Hm?“ „Víš, že tudy lidé chodili už hodně dávno?“ Přikývl jsem. „Ano. Údolí Říčky bylo přirozenou cestou krajinou už v pravěku.“ Dnes je klidné, ale krajina kolem nás je stará a plná stop dávných příběhů. Vápencové skály, které vystupují ze svahů, vznikaly před miliony let na dně pravěkého moře. Déšť a voda pak po tisíciletí rozpouštěly kámen a vytvářely jeskyně, propadání i podzemní chodby, které jsou pro Moravský kras tak typické.

„Takže vlastně jdeme po jejich stopách?“ zeptal se Matěj. Slamák přikývl. „Jen oni měli místo batohů oštěpy.“

Skalní převis

Po chvíli se cesta začala zvedat. Svah byl strmější a mezi stromy začala prosvítat světlá skála. „Už tam budeme?“ zeptala se Eliška. „Ano,“ usmála se Lenka.

A pak jsme ji uviděli. Velký skalní převis vystupoval ze svahu jako obrovská kamenná brána. Pod ním se otevíral široký tmavý prostor.

Stáli jsme před Jeskyně Pekárna. „Tý jo…“ vydechl Kuba. Tábořiště z konce doby ledové

Děti vešly opatrně pod převis. Skála nad námi byla široká a vysoká a uvnitř bylo příjemné chladno.

„Tak Tuláci,“ řekl jsem. „Proč si myslíte, že si lidé vybrali právě tohle místo?“ „Protože tu neprší,“ odpověděla Eliška. „A taky tu nefouká,“ dodal Honza.

Slamák přikývl. „Přesně. Skalní převis byl pro pravěké lovce dobrý přístřešek.“

Lenka ukázala na okolní les. „Na konci poslední doby ledové tady chodila stáda zvířat. Sobů, koní nebo praturů.“ „A lovci je sledovali?“ zeptal se Matěj. „Ano,“ odpověděl jsem. „Tady si na čas postavili tábor, rozdělali oheň a připravovali nástroje.“

Malé historické okénko

Jeskyně Pekárna patří mezi nejvýznamnější archeologická naleziště ve střední Evropě. Na konci 19. století zde prováděl výzkum archeolog Karel Absolon.

Archeologové zde objevili tisíce pravěkých předmětů, kamenné nástroje, hroty z kostí i zbytky ohnišť.

Jedním z nejzajímavějších nálezů jsou drobné rytiny zvířat vyryté do kostí. Patří mezi nejstarší umělecké projevy nalezené ve střední Evropě.

Tajemná zpráva

Když děti procházely jeskyní, Eliška najednou zavolala. „Hele! Tady něco je!“

Ve štěrku u stěny ležel malý plochý kámen a vedle něj papírek v igelitovém obalu. Slamák ho zvedl. „Hmm… zpráva.“ „Co tam píše?“ ptaly se děti. Papír byl popsaný morseovkou.

„Tuláci,“ řekl jsem, „kdo umí morseovku?“ Eliška se usmála.„Já trochu.“ Děti si sedly do kruhu a začaly pomalu rozlušťovat tečky a čárky.

Po chvíli Eliška zvedla hlavu. „Už to mám!“ „Tak povídej,“ řekla Lenka.

Eliška přečetla. „Lovci z dávných časů zdraví Tuláky. Oheň držte, les chraňte a cestu nikdy nezapomeňte.“

Oběd pod skalou

Batohy se otevřely a pod převisem se během chvíle objevil malý tábor. „Tady by se dalo přespat,“ řekl Matěj. Slamák se rozhlédl kolem. „To si říkali určitě i ti pravěcí lovci.“

„A měli větší večeři,“ dodal jsem.„Srnčí?“ zeptal se Honza. „Možná,“ zasmála se Lenka.

Cesta zpátky

Odpoledne jsme se pomalu vydali zpět údolím. Les byl plný světla a děti šly chvíli tišeji než ráno.

„Čendo,“ ozvala se Eliška, „myslíš, že se ti lovci dívali do stejného lesa jako my?“ Zastavil jsem se a podíval se zpátky ke skalám. „Možná ano.“ Slamák přikývl. „Jen místo autobusů slyšeli stáda zvířat.“

Lenka se usmála. „A možná taky smích dětí.“

Malý návrat v čase

Když jsme vyšli z lesa zpátky na cestu, jeskyně už nebyla vidět. Jen někde mezi stromy zůstala světlá skála. Ale děti věděly, že tam je. A že pod tím skalním převisem kdysi hořel oheň a lidé vyprávěli příběhy z lovu. Možná právě proto mají podobná místa zvláštní sílu.

Člověk se na chvíli zastaví, zaposlouchá se do lesa  a najednou si uvědomí, že na stejném místě seděli lidé už před tisíci lety. Jen místo batohů měli oštěpy. A místo mapy sledovali stáda zvířat.

---

Vyšli jsme z obce Hostěnice a vydali se po cestě po žluté do údolí Říčky.

Stezka vede klidným lesem na okraji Moravského krasu, kde se mezi stromy občas objevují vápencové skály.
Cesta je pohodlná a mírně klesá do údolí, takže se jde příjemně i s dětmi.

Po pravé straně se postupně objevuje hlubší krasové údolí, kterým protéká říčka. Odtud už cesta vede blíž ke skalám a krajina začíná být divočejší.

Celá trasa měří přibližně 2,7 kilometru a pohodovou chůzí ji zvládneme asi za 45 minut.

Na jejím konci se mezi stromy objeví skalní převis Jeskyně Pekárna, kde kdysi na konci doby ledové tábořili pravěcí lovci.

Pokud vás podobná místa a jejich příběhy zajímají, další výpravy a zapomenuté kouty české krajiny najdete také na mém profilu.

https://medium.seznam.cz/autor/cenda155-23969

Propadání, Pekárna, Stranky caves, Stránky Jeskyní Moravského krasu