Článek
Byl červen 1949. V údolí se z lesa ozývalo jen zurčení potoka a ptačí zpěv. V malé hájovně u Nového Hrozenkova zůstalo otevřené okno, závěs se hýbal v teplém vánku. A uvnitř, na prázdné posteli, plakalo malé dítě. Nikdo nepřicházel.
Jeho matku, Miladu Ježovou, právě zatkli příslušníci Státní bezpečnosti. Obvinili ji, že pomáhala odbojářům. Z hájovny ji odvedli, aniž by se ohlédli. Dcerku Dagmar nechali samotnou, prý na pár dní. Nevěděli, nebo je to nezajímalo, že v chalupě zůstává malé dítě bez jídla, bez vody, bez pomoci.
Pochytat všechny „nepřátele“
Rok 1949 byl pro Československo obdobím strachu. Komunistický režim, upevněný po únorovém převratu, už naplno rozjížděl vnitřní čistky. Na venkově i v horách se skrývali lidé, kteří se odmítli smířit s novou mocí, vojáci, partyzáni, i obyčejní sedláci, kteří poskytli přístřeší těm, kdo prchali za hranice.Jednou z takových skupin byla odbojová organizace Světlana, působící na Valašsku a v Beskydech. Snažila se zachovat alespoň zbytky svobody a víry, že režim nepřežije navždy.
Právě kvůli kontaktům s lidmi kolem Světlany se dostali do hledáčku StB i manželé Ježovi, správci hájovny u Nového Hrozenkova. Nebyli zdaleka žádní vůdci odboje, jen pomohli lidem, kteří prosili o nocleh a jídlo. Pro Státní bezpečnost ale bylo každé takové gesto „protistátní činností“.
Zatčení
Čtrnáctého června 1949 přijeli k hájovně muži v civilu. Představili se jako úředníci, ale sousedé brzy poznali, že jde o estébáky. Prohledali dům, vyslýchali Miladu Ježovou. Jejího muže mezitím zatkli jinde. Když ji odváděli, dítě prý zoufale plakalo. Nikdo z mužů neudělal nic.
„Nechali mě tam samotnou,“ vyprávěla po letech dcera Dagmar Stachová pro projekt Paměť národa. „Byly mi dva roky a pamatuji si, že jsem se bála tmy a ticha. Maminka zmizela. Nechali mě tam samotnou několik dní.“
Podle archivních pramenů mohla být dívka skutečně v hájovně dva až tři dny, než si jí všimli sousedé a postarali se o ni. Jiná svědectví mluví o tom, že ji matka ještě před zatčením svěřila babičce. Jisté ale je, že StB neprojevila ani špetku zájmu o osud malého dítěte.
Mučení a rozsudek
Milada Ježová byla převezena do věznice v Uherském Hradišti, jednoho z nechvalně proslulých míst poválečných výslechů. Zde probíhaly brutální metody, bití, ponižování, nespavost, nátlak, psychické týrání.
Podle výpovědí pamětníků jí vyšetřovatelé vyhrožovali dítětem. „Přiznej se, nebo už ji neuvidíš.“
Nakonec byla odsouzena k šestnácti letům vězení za velezradu. Její manžel dostal podobný trest. Oba prošli několika komunistickými věznicemi, Bytíz, Pardubice, Želiezovce. Dceru vychovávala babička.
Dopisy z vězení
Zachovaly se jen útržky korespondence, dopisy plné bolesti i naděje. Milada psala o tom, že doufá, že její dcera jednou pochopí. „Nesmíš se bát lidí v uniformách,“ napsala v jednom z dopisů. „I když já sama se jich už bojím.“
Dagmar se s matkou znovu setkala až po mnoha letech. Bylo jí přes deset, když se Milada vrátila domů, vyčerpaná a nemocná. „Neuměla mě obejmout,“ vzpomínala dcera. „Byla jiná, zničená. Režim jí vzal všechno, rodinu, víru, zdraví i mateřství.“
Mlčení a paměť
Dlouho se o příběhu nesmělo mluvit. V obci se lidé báli, sousedé se tvářili, že se nic nestalo. StB po sobě nechala ticho, stejně hluboké, jako to, které kdysi obklopovalo prázdnou hájovnu.
Teprve po roce 1989 se Dagmar Stachová odvážila vyprávět svůj příběh veřejně. Spolupracovala s projektem Paměť národa a historiky z Ústavu pro studium totalitních režimů. Díky nim se události z června 1949 dostaly do povědomí jako jeden z nejdrastičtějších příkladů nelidskosti StB vůči civilním rodinám.
Odkaz a svědomí
Příběh Milady a malé Dagmar není jen vzpomínkou na krutou dobu. Je také výstrahou, kam až může zajít státní moc, když ztratí svědomí.
Dítě, které tehdy plakalo v hájovně, dnes ví, že její matka byla hrdinkou a že ticho lesa u Nového Hrozenkova je i po desítkách let svědkem lidské statečnosti.
